Příšerná macecha (překlad textu)

Toto je můj překlad textu The Evil Stepmother od Maureen F. McHugh.
Přeloženo se svolením autorky.  Translated with permission of the author – thank you, Maureen!

Vracela jsem se s Adamem, svým devítiletým nevlastním synem, domů z kung fu. „Maureen,“ řekl Adam – říká mi Maureen, protože mu bylo sedm, když jsme se s Bobem vzali a říkal mi tak už předtím. „Maureen,“ řekl Adam, „budeme mít vánoční stromeček?“
„Jo,“ odpověděla jsem, „jasně.“ Na chvilku jsem se zamyslela. „Adame, proč jak tě napadlo, že bychom neměli vánoční stromek?“
„Kvůli tomu novému domu,“ řekl celkem věcně. „Myslel jsem, že nám to nedovolíš.“
Je divný pocit, zjistit, že vás někdo považuje za osobu, která by mohla zakázat vánoční stromečky.
Dělali jsme si legraci z toho, jaká jsem strašlivá macecha. Přesně řečeno, byla jsem strašlivá pekelně ukrutná fašounská macecha. Říct to nahlas přineslo úlevu. Vlastně s Adamem docela dobře vycházíme. Ale je pravda, že všechny macechy jsou strašlivé. Je to v povaze toho vztahu. Pokud vím, je to nevyhnutelná část vztahů s nevlastními dět­mi.
Do všech důležitých vztahů vstupujeme bez jasné představy, kam vlastně jdeme; svatba, porod, přátelství. Máme mapy, o kterých věříme, že jsou pravdivé; vztahy našich rodičů, pokyny v knížkách o výchově dětí, krajinu svého vlastního dětství. Ty mapy jsou v nejlepším případě přibližné, a v tom nejhorším zavádějící.
Z nefunkčních rodin vyrůstají další nefunkční rodiny. Špatné vzory se předávají z generace na generaci. Přes všechny školící programy o nevlastním rodičovství a talk show to není o nic méně pravda ani o nic méně vážné.
Mapa nevlastního rodičovství je jedna z nejhorších, protože je založená na lži. Ta lež zní, že z vás bude máma nebo táta. Když máte na starosti dítě, tak ho vychováváte. Buď tam jste nebo ne. Buď se o Adama starám, balím mu svačiny, kontroluji mu úkoly, vozím ho na kroužky a domů a nutím ho jíst mrkev, nebo ho zanedbávám. Konec konců, Adam potřebuje jíst mrkev. Potřebuje někoho, kdo bere jeho úkoly vážně. Potřebuje, aby mu někdo řekl, ať se obuje, že je čas jít na autobus. Potřebuje, aby mu někdo vysvětlil, že před babičkou a učitelkou nemá říkat „doprdele“.
Ale on už matku má a já to nejsem, a nezáleží na tom, jak moc se o něj stará nebo nestará ona a jak moc se o něj starám nebo nestarám já. Nikdy jeho máma nebudu. On to ví, já to vím. Macechy pro děti neznamenají nic příjemného. Když jsem si Adamova tátu vzala, pro Adama to znamenalo, že se rodiče k sobě nemůžou vrátit, aniž by mě nějak vyšachovali. Znamenalo to, že bude muset do svého domova přijmout cizinku, kterou nezná a možná ani nebude mít rád. Znamenalo to, že je prakticky bezmocný. Nezáleželo na tom, že Adamovi rodiče by se k sobě stejně nevrátili, protože Adam chtěl vídat svou mámu a chtěl být se svým tátou, a nejjednodušší cesta, jak to zařídit, by bylo dát je zase dohromady.
Je to něco, na co většina nevlastních rodičů není připravená, protože děti často o přízeň nastávajících nevlastních rodičů usilují. Chodíte na rande a to je vzrůšo. Adam byl nadšený, že si mě jeho táta bude brát. Chtěl, abychom dělali věci společně. Ale týden před svatbou taky chtěl vědět, jestli by se jeho rodiče mohli vrátit k sobě. Nešlo o to, že by nepochopil, že tyhle dvě věci se naprosto vylučují, spíš v jeho očích naprosto nesouvisely. Když jsem se stavila na návštěvu, bylo to príma. Ale skutečný život byla máma a táta.
Svatba to zrušila. To byla první příšernost, kterou jsem provedla.
Druhá příšernost, kterou macecha udělá, je, že vás připraví o část rodiče. Představte si to, jste ženatí nebo vdané, a vás partner se najednou rozhodne přivést do domácnosti někoho dalšího, aniž by se vás zeptal. Vy se musíte přizpůsobit. Váš partner věnuje pozornost Tomu Druhému, a když věnuje pozornost Tomu Druhému, tak si nevšímá vás. Představte si, že Ten Druhý určuje pravidla. V manželství se tomu říká bigamie a je to trestné.
Pro dítě je to o to horší, že už jednoho rodiče ztratilo. Teď si někdo nárokuje zbývajícího rodiče pro sebe. Zbraně nevlastních dětí jsou zbraněmi bezmocných, zbraněmi guerilly. Útoky. Sabotáže. Bezelstné řeči o tom, co ošklivého o vás říkala jejich skutečná matka. Námitky proti způsobu, jakým prostíráte, protesty proti stěhování nábytku, které jste vymyslela. A nevlastní děti – daleko víc než děti v původních vztazích – velice ostře vnímají spory mezi vlastním a nevlastním rodičem.
Když jsem se vdávala, bylo mi třicet tři, děti jsem neměla a nikdy žádné nechtěla. Jsem knihomol, takže než jsem se vdala, nakoupila jsem knížky o tom, jak být macechou. Žádala jsem, abychom před svatbou a během přípravy na svatbu všichni zašli do rodinné poradny. Knihy mi vykreslily chmurný obrázek. Ženy dostávaly deprese. Ženy se cítily jako služky. Ženy onemocněly. Byla tam spousta pravidel – dítě potřebuje trávit nějaký čas samo se svým biologickým rodičem a nějaký zase se svým nevlastním rodičem a musí se to pravidelně střídat; macecha by měla mít něco, co by jí dávalo pocit vlastní identity; nestěhujte se do jejich domu – pokud můžete, začněte společně v novém.
Líbilo se mi, že tam jsou pravidla, tak jsem je dodržovala a hodně mi pomohla (i když se obávám, že podobně jako teorie o výchově dětí, i naše teorie o nevlastním rodičovství podléhají módě a za padesát let budou pokyny v knížkách úplně jiné.) Ale pořád jsem byla příšerná, a to mě skličovalo ze všeho nejvíc. Cítila jsem se chycená do pasti role, kterou jsem si sama nevybrala. To, že jsem se stala macechou, změnilo definici toho, kdo jsem, a nic, co jsem udělala, nedokázalo té neúprosné změně vzdorovat. Předpokládám, že mateřství taky změní to, kým jste. Část mé změny byla taky taková – seděla jsem na lavičce v jedné řadě s napjatými matkami na oblastním přeboru bojových umění. Chodila jsem do školy a byla Adamova matka. Byla jsem Adamova máma. Bylo legrační, jak jsem se kvůli tomu najednou cítila ve středním věku. Dřív jsem vešla do obchodu a kupovala módní věci jako čekankové puky, tucet muffinů, lahev šampaňského a dva tuňákové steaky. Teď koupím krabici kukuřičných lupínků, hamburgery a kartón džusu. Předtím jsem si kupovala předražené bundy a drahé kostýmky. Teď vrazím do Tesca a v oddělení chlapecké módy popadnu čtyři svetry a  dvě výhodná balení ponožek.
Když jsem si kupovala čekanku a šampaňské, pokladní se mě ptávala, jaké mám na večer plány. Ale když kupujete lupínky a hamburgery, nikdo se vás na vaše plány nezeptá.
Za tím vším se objevila děsivá představa Adama v šestnácti letech. Adolescentní rebel z rozvrácené rodiny, potloukající se po domě, se spoustou průšvihů a pořád naštvaný. Jako mnoho nevlastních dětí musel zvládnout nesmírnou duševní zátěž. U něj vycházelo na povrch napětí jeho rozšířené rodiny. Byl mrzutý, plačtivý, naštvaný na mně a stejně tak naštvaný na svou matku. Věděla jsem, že Adam je oběť toho všeho, ale když stojíte po pás mezi aligátory, je těžké mít na paměti, že původně jste chtěli vysušit bažinu. Četla jsem, že budu otrávená, ale nic mě nepřipravilo na to, že v manželství půjde o tohle cizí dítě. Nevzala jsem si Adama, on si nevzal mě, a stejně moje manželství stahoval ke dnu. Můj muž i já jsme se zabývali Adamem a byli jsme z toho příliš vyčerpaní, než abychom mohli být manželi.
Moje vztahy s Adamem byly dobré, lepší, než vztahy popisované ve všech těch knížkách. Bylo z něj spokojenější, zdravější, vychovanější dítě, než byl, když jsem si Boba brala – konec konců, je jednodušší být rodičem, když jste na to dva. Lidi mě chválili, jakou jsem odvedla dobrou práci. Jenom já jsem tušila, že v jádru vztahu mezi mnou a Adamem je cítit chlad. Mohla jsem se utěšovat, že je na tom líp, než předtím, než jsem si vzala Boba, a byla to pravda. Ale věděla jsem, že něco je lež.
Jednou Adam naštvaně prohlásil, že se chovám líp ke psu než k němu. Samozřejmě, měla jsem svého psa ráda, on mě zbožňoval, a Adam, no, Adam a já jsme měli cosi jako příměří. Ten typ vztahu, co může mít dítě s osobou, která by mohla zakázat přinést do domu vánoční stromeček. Takže obvinění zasáhlo cíl.
Začala jsem se chovat ke svému nevlastnímu synovi jako ke svému psovi. Naprosto doslova. Ve fyzickém kontaktu mezi chlapcem a macechou bývá podivné napětí. Objímala jsem Adama a líbala jsem ho na čelo, na nos, kamkoliv kromě úst. Dávám pozor, jak se ho dotýkám. Obávám se, že telefonát ze sociálky je jednou z nočních můr nevlastních rodičů. Ale po téhle poznámce jsem ho začala drbat na hlavě, stejně jako drbu za uchem svého psa. Škrábala jsem Adama na zádech. Hladila jsem ho. občas jsem dala Adamovi odměnu, stejně jako svému psovi. Napřed to bylo všechno jen vykalkulované, ale během velmi krátké doby se z uklidňování Adama stala přirozenost.
Tím se všechno změnilo.
Adamovi je skoro dvanáct a strašidlo delikventního teenagera v rozvrácené rodině mě stále děsí, ale teď už nevypadá tak pravděpodobně. A jak Adam roste, máme s mužem víc času na to být manželi.
Dívám se na to ze strany nevlastních rodičů a říkám vám, že být příšerná je těžká práce. Velice těžká. Být nevlastní rodič je nejtěžší věc, jakou jsem kdy dělala. A odměny za to jsou pramalé. Nikdo vás nepoplácá po rameni, protože jste se vzdala potěšení z čekankových puků, šampaňského a tuňákových steaků ve prospěch omáčky ke špagetám a hamburgrů. To mámy dělají. Samozřejmě s tím rozdílem, že ony jsou mámy.