Někdy se člověk nesnaží, nijak úporně na tom nepracuje, a stejně se
to stane. A pak se diví a diví. Považuji se za poměrně racionální osobu
s převažujícím analytickým myšlením. S esoterikou a alternativou jsem
si užila v mládí a od té doby mám k podobným záležitostem spíš
rezervovaný postoj. Jenže…
Po šátku jsem se pídila už v těhotenství. Jsem křehké postavy (čti:
chcípák) a představa, že celý den poponáším na ruce řvoucí děcko mě
děsila. Poponášení v úvazu, který zapojí i záda, mi připadalo
rozumnější.
K látkovým plenkám jsem tak jednoznačný vztah neměla, ty jsem
nechávala „až jak se to vyvrbí“. Kombinace dostatku šňůr venku
i v sušárně, léta, levné vody (z dopuštění obce) a faktu, že
k sebevýhodnější hypermarketové akci na jednorázovky je potřeba
připočíst i cestu, trvající od hodiny výše, rozhodla.
Pak se mi vplížil do života sliz. Patrně ve chvíli, kdy jsem se
plížila z drogerie s malou flaškou Lovely v ruce a prázdnou peněženkou.
Zatímco prací prostředek pro miminka byl v nabídce jen jeden, jádrových
mýdel vedou běžně čtyři druhy – co dodat?
Kupované skleničky jsem
zavrhla z lakoty. Masozeleninové ve chvíli, kdyjsem zjistila cenu,
ovocné poté, co mi přistál v kuchyni darovaný megapytel jablek.
O epizodě s domácím chlebem bych mohla asi pomlčet, protože kvásek
mizemřel na začátku zkouškového, ale on se vrátí – a s ním
přijdebochník!
Pak jsem chtěla zakoupit rezervní snappi sponku a
měla jsem s sebou peníze s instrukcí „kup si něco, co by sis normálně
nekoupila!“ Tak třeba… látkovou vložku? Zadání odpovídala dokonale –
normálně bych si ji nekoupila. Nalomena tvrzením, že „vnější genitálie si
hoví“jsem podlehla pocitu, že to musím vyzkoušet – vždyť ten samet
nemůže sát, ne? A…sál! A…hověly! Kurnik.
Zvážila jsem plánovanou frekvenci praní na 60 °C v horizontu nejbližších deseti let.
Teď čekám, kdy mi pošťačka donese objednaný menstruační kalíšek,mnu si
cejch šílené ekomatky vypálený na čele a přemýšlím, kde se to vlastně
zvrtlo… vždyť šlo o sled naprosto racionálních rozhodnutí!
sobota 15. prosince 2012
neděle 20. května 2012
Hračky pro 11 měsíců
Aneb ekonomický zázrak. Rozhlédla jsem se po nejmilovanějších hračkách svého
jedenáctiměsíčního dítka.
Takže bych mohla dárcům vřele doporučit tyto vysoce oceňované předměty:
3 měsíce
11 měsíců
Takže bych mohla dárcům vřele doporučit tyto vysoce oceňované předměty:
3 měsíce
- vlastní prsty,
- cizí prsty.
- krabička od Vigantolu,
- Vigantol,
- tuba s Rybilkou,
- kartáč na vlasy,
- tužka,
- šustící obal od vlhčených ubrousků,
- šustící obal od čehokoliv.
- všechno, co v ruce šustí,
- krabička od čaje,
- balíček papírových kapesníků,
- libovolný papír,
- půllitrová petka s deci vody.
11 měsíců
- koš na prádlo – ideálně i s prádlem,
- kolíčky,
- nefunkční mobil – funkční by byl lepší, ale rodiče jsou nepřející,
- zrcátko,
- malá lahvička od koupelové pěny,
- tuba od Calgelu – po odhalení pravidelně zabavována,
- rozprašovač na vodu,
- kryt od učícího hrnečku,
- plastové víčko od Nutelly,
- víčko od zavařovačky,
- víčko téměř od čehokoliv.
- plný koš na papír,
- kostku mýdla s jelenem (bezpečně zabalená),
- postarší pantofle (nezabalené),
- činky – neztratily půvab ani po skřípnutí prstu,
- zapojenou šňůru od lampičky.
- notebook nebo aspoň myš,
- sešity do školy,
- sluchátka,
- prakticky všechno, co se nachází na stole.
sobota 1. října 2011
Sandel rulez!
Tyhle otázky klade ve svém kurzu politické filosofie harvardský profesor
Michael Sandel. Že to nezní moc filosoficky? No, víte, když ho budete
chvilku poslouchat, zjistíte, že to JSOU filosofické otázky.
Možná změníte svůj pohled na filosofii. Možná budete – jako já – plesat nadšením. A možná pak pocítíte – jako já – touhu obejít středoškolské učitele své a svých dětí, párkrát je nakopnout, přivázat k židli a Sandela jim taky pustit. Možná by pochopili, že není až tak závratně důležité cpát do lidí chuchvalce informací, které si můžou vygooglit. Že daleko podstatnější je přimět je přemýšlet. A klást otázky.
Jestli máte trochu času, podívejte se na jeho řeč Zapomenuté umění demokratické debaty na TED.com.
Jestli máte víc času, podívejte se na první díl jeho kurzu, nazvaný Morální stránka vraždy.
A jestli máte opravdu hodně času a umíte trochu anglicky (dají se tam zapnout titulky), můžete zkouknout ten kurz celý. To se mi zatím nepodařilo, ale pracuji na tom.
A pak se vraťte, pokecáme…
Mimochodem: Radši bych zabila jednoho, sirotka bych nejedla a prst bych si momentálně radši nechala, ale možná budu po pár měsících rodičáku mluvit jinak.
Možná změníte svůj pohled na filosofii. Možná budete – jako já – plesat nadšením. A možná pak pocítíte – jako já – touhu obejít středoškolské učitele své a svých dětí, párkrát je nakopnout, přivázat k židli a Sandela jim taky pustit. Možná by pochopili, že není až tak závratně důležité cpát do lidí chuchvalce informací, které si můžou vygooglit. Že daleko podstatnější je přimět je přemýšlet. A klást otázky.
Jestli máte trochu času, podívejte se na jeho řeč Zapomenuté umění demokratické debaty na TED.com.
Jestli máte víc času, podívejte se na první díl jeho kurzu, nazvaný Morální stránka vraždy.
A jestli máte opravdu hodně času a umíte trochu anglicky (dají se tam zapnout titulky), můžete zkouknout ten kurz celý. To se mi zatím nepodařilo, ale pracuji na tom.
A pak se vraťte, pokecáme…
Mimochodem: Radši bych zabila jednoho, sirotka bych nejedla a prst bych si momentálně radši nechala, ale možná budu po pár měsících rodičáku mluvit jinak.
sobota 17. září 2011
Plány v plánech jiných plánů
K sepisování porodního plánu jsem přistoupila tak zodpovědně, jak mi
to třetí trimestr a schopnost soustředit se až 3 minuty v kuse dovolily.
Vyhledala jsem na internetu vzory, zamyslela se… a rázem jsem se začala
cítit jako Kohn, když psal z obchodní cesty telegram ženě.
Můj porodní plán nakonec obnášel jediné přání: Když se mnou budete chtít něco dělat, tak se se mnou laskavě napřed poraďte a řiďte se podle toho, pro co se rozhodnu já. Kromě dělohy mám i mozek a hodlám i na porodním sále používat obojí.
Vyhodnotila jsem ho jako příliš agresivně znějící a nevhodné pro přímočaré předložení. Papír jsem zahodila a rozhodla se jít v případě nutnosti za svým raději guerillovým způsobem.
Pokud někdo neví, jak psal Kohn telegram:
Kohn chce poslat z obchodní cesty ženě telegram: „Milá ženo, prodal jsem dobře. Přespím u bratrance a zítra večer přijedu domů. Tvůj Hugo“
Cena ho zarazí a rozhodne se tedy telegram zkrátit. A vyškrtává: „milá ženo“ – no, to ona ví, že je moje milá žena, to jí psát nemusím. „Dobře“ – copak já prodám někdy špatně? „Prodal jsem“ – jel jsem snad nakupovat? Vždyť ví, že jsem jel prodávat. „U bratrance“ – to dá rozum, že když tu mám rodinu, tak nebudu nocovat v hotelu. „Přespím“ – myslí si snad, že budu flámovat? „Přijedu“ – copak čeká, že přiletím aeroplánem? „Zítra večer“ – přece si nemyslí, že bych to stihnul domů dřív. „Domů“ – a kam bych měl jezdit? Do Krkonoš snad? No, a že jsem její Hugo, to taky ví!
(Plány v plánech jiných plánů pocházejí z Duny Franka Herberta. Sice tam o porody moc nejde, ale je to má velmi oblíbená knížka.)
- přeji si přirozený porod – no, tak on si málokdo přeje porod nepřirozený, že. A pokud ano, tak k tomu mívá důvod. A řeší to podstatně dřív než při nástupu na porodní sál.
- bez zbytečné medikace – že by ke mně jinak jako přitančil doktor a zvolal „Teď vám píchnu naprosto zbytečnou injekci,“ jo?
- nedělejte mi císařský řez – že by zrovna sekce šla takhle na objednávku? Kdybych tam napsala, že CS chci, tak mě snad na požádání kuchnou?
- chci použít následující porodní pomůcky – kurnik, co já vím, co budu chtít používat?
Můj porodní plán nakonec obnášel jediné přání: Když se mnou budete chtít něco dělat, tak se se mnou laskavě napřed poraďte a řiďte se podle toho, pro co se rozhodnu já. Kromě dělohy mám i mozek a hodlám i na porodním sále používat obojí.
Vyhodnotila jsem ho jako příliš agresivně znějící a nevhodné pro přímočaré předložení. Papír jsem zahodila a rozhodla se jít v případě nutnosti za svým raději guerillovým způsobem.
Pokud někdo neví, jak psal Kohn telegram:
Kohn chce poslat z obchodní cesty ženě telegram: „Milá ženo, prodal jsem dobře. Přespím u bratrance a zítra večer přijedu domů. Tvůj Hugo“
Cena ho zarazí a rozhodne se tedy telegram zkrátit. A vyškrtává: „milá ženo“ – no, to ona ví, že je moje milá žena, to jí psát nemusím. „Dobře“ – copak já prodám někdy špatně? „Prodal jsem“ – jel jsem snad nakupovat? Vždyť ví, že jsem jel prodávat. „U bratrance“ – to dá rozum, že když tu mám rodinu, tak nebudu nocovat v hotelu. „Přespím“ – myslí si snad, že budu flámovat? „Přijedu“ – copak čeká, že přiletím aeroplánem? „Zítra večer“ – přece si nemyslí, že bych to stihnul domů dřív. „Domů“ – a kam bych měl jezdit? Do Krkonoš snad? No, a že jsem její Hugo, to taky ví!
(Plány v plánech jiných plánů pocházejí z Duny Franka Herberta. Sice tam o porody moc nejde, ale je to má velmi oblíbená knížka.)
pondělí 12. září 2011
Těhotenství lidi mění
Zevnitř a bez varování. S postupujícím těhotenstvím rostl i můj
zájem o mamablogy, potažmo těhotenské blogy. Pryč bylo znuděné
přecházení zpráv o ranních nevolnostech a potížích se svižným
pohybem, teď jsem je hltala a vyvozovala z nich, co mě v nejbližších
měsících asi čeká.
Speciální pozornost jsem věnovala popisům návštěv ordinací a samozřejmě porodům. Ze srdce jsem soucítila s pisatelkami, popisujícími nepříjemné a přezíravé chování zdravotníků – a zcela sobecky přemýšlela, co dělat, když na něco podobného narazím sama. Děsila jsem se chvíle, kdy (jak popsala jedna bloggerka) po návštěvě lékaře cestu domů provzlykám.
Poté, co jsem si do těhotenské průkazky k prvnímu screeningu vlastnoručně dopsala „vzorek po odběru ztracen“, seřvala na tři dobyrecepční na genetice, protože mě blbě objednala, a vyměnila malý ventilk plynové bombě za větší bez paragonu v ruce, přiznala jsem si, že něco je jinak. Těhotenství ze mě rozhodně neučinilo nervní lítostivoubytost, která se lehce rozpláče. Mě hormony zocelily a napružily. Tvrdějsem prosazovala slogan „Jsem těhotná, buďme na mě hodní,“ a okolí namě skutečně hodné bylo. Zpravidla nemělo jinou možnost. Čím dál vícjsem si připadala jako rotwajler zakletý do velryby.
Představa, že si na mě – bezmocné a v bolestech – porodnícivylijí vztek za to, že je ruším od sledování oblíbeného seriálu,nadopují mě léčivy až po uši a vůbec na mě budou oškliví, mě ale pronásledovala dál. Zvažovala jsem, jestli k porodu místo nastávajícího otce nepovolat kamaráda právníka a rázného stokilového známého, taktoučitele autoškoly pro nákladní vozidla, který své žáky školí za pomocinásady od smetáku. Tuto možnost jsem po zralé úvaze zavrhla, neboťk oběma jmenovaným chovám sympatie.
Rozhodla jsem se svěřit drahému, aby si nemyslel, že jde k porodu proto, aby mě držel za ruku. Přísně dohlížet na doktory tam bude! Neprozřetelně jsem toto téma zařadila hned za historku, jak jsem donutila řidiče autobusu zastavit na zastávce, kterou běžně projížděl. (Dodnes netuším, jestli tam nestavěl z pohodlnosti nebo ji neměl v jízdním řádu. Teď i tehdy mi to bylo jedno – JÁ TĚHOTNÁ tam chtěla vystoupit.)
Chvíli jsme tedy řešili, jestli drahý bude dohlížet na to, aby neubližovali lékaři mně nebo já lékařům. Nakonec to vypadalo, že je připraven zvládnout obojí. A pronesl uklidňující větu: „Vždyť si sepiš porodní plán.“
(O porodním plánu někdy příště.)
Speciální pozornost jsem věnovala popisům návštěv ordinací a samozřejmě porodům. Ze srdce jsem soucítila s pisatelkami, popisujícími nepříjemné a přezíravé chování zdravotníků – a zcela sobecky přemýšlela, co dělat, když na něco podobného narazím sama. Děsila jsem se chvíle, kdy (jak popsala jedna bloggerka) po návštěvě lékaře cestu domů provzlykám.
Poté, co jsem si do těhotenské průkazky k prvnímu screeningu vlastnoručně dopsala „vzorek po odběru ztracen“, seřvala na tři dobyrecepční na genetice, protože mě blbě objednala, a vyměnila malý ventilk plynové bombě za větší bez paragonu v ruce, přiznala jsem si, že něco je jinak. Těhotenství ze mě rozhodně neučinilo nervní lítostivoubytost, která se lehce rozpláče. Mě hormony zocelily a napružily. Tvrdějsem prosazovala slogan „Jsem těhotná, buďme na mě hodní,“ a okolí namě skutečně hodné bylo. Zpravidla nemělo jinou možnost. Čím dál vícjsem si připadala jako rotwajler zakletý do velryby.
Představa, že si na mě – bezmocné a v bolestech – porodnícivylijí vztek za to, že je ruším od sledování oblíbeného seriálu,nadopují mě léčivy až po uši a vůbec na mě budou oškliví, mě ale pronásledovala dál. Zvažovala jsem, jestli k porodu místo nastávajícího otce nepovolat kamaráda právníka a rázného stokilového známého, taktoučitele autoškoly pro nákladní vozidla, který své žáky školí za pomocinásady od smetáku. Tuto možnost jsem po zralé úvaze zavrhla, neboťk oběma jmenovaným chovám sympatie.
Rozhodla jsem se svěřit drahému, aby si nemyslel, že jde k porodu proto, aby mě držel za ruku. Přísně dohlížet na doktory tam bude! Neprozřetelně jsem toto téma zařadila hned za historku, jak jsem donutila řidiče autobusu zastavit na zastávce, kterou běžně projížděl. (Dodnes netuším, jestli tam nestavěl z pohodlnosti nebo ji neměl v jízdním řádu. Teď i tehdy mi to bylo jedno – JÁ TĚHOTNÁ tam chtěla vystoupit.)
Chvíli jsme tedy řešili, jestli drahý bude dohlížet na to, aby neubližovali lékaři mně nebo já lékařům. Nakonec to vypadalo, že je připraven zvládnout obojí. A pronesl uklidňující větu: „Vždyť si sepiš porodní plán.“
(O porodním plánu někdy příště.)
středa 7. září 2011
Krjéček
Pravda o tom, proč s nimi zůstáváme. Nedávno jsem tady na eMiminu
zahlédla diskusi, rozebírající, proč ženy zůstávají se svými partnery.
Debata to byla závažná, směřovala kamsi do oblasti emancipační psychologie
a Stockholmského syndromu.
A já si vzpomněla, že vlastně vím.
V dávných dobách, když jsem pracovala jako recepční v penzionu, nám jednoho dne pokojská, paní Ljudmila, původním povoláním vysokoškolská učitelka, zvěstovala, že její dítě si přeje zvířátko. Konkrétně křečka.
Ksuša přijela z Ukrajiny celkem nedávno, posledních 5 let ji vychovávala babička, až teď si ji rodiče mohlí vzít do Čech. Paní Ljudmila chtěla znovunalezené dcerce dopřát, co jen šlo, ale křečka? Křeček je hlodavec, malý, chlupatý, skoro jako myš a myší se Ljudmila štítí. Nakonec se z lásky k dítěti překonala a z jedné směny vyrazila směrem ke zverimexu.
Časem probleskly v pracovních pauzách zprávy, že křeček(v Ljudmilině výslovnosti „krjéček“) není tak špatný. Že pěkně kouká, hezky žere trávu a vlastně je celkem roztomilý. Že ho asi paní Ljudmila nebude zkoušet omylem zašlápnout nebo skřípnout do sedačky, jakplánovala původně.
Křeččí téma se většinou rychle vyčerpalo a pozornost se přenesla narodinu, konkrétně na muže. A paní Ljudmila se při zmínce, že její muž změnil práci, mimochodem zadumala, k čemu ho vlastně má.
Oba mají dvě práce, potkávají se mezi dveřmi, směny se jim kříží. Pokud jsou oba doma, většinou jeden z nich spí. Muž mnoho neuklidí, neuvaří, na úřadech nic nevyřídí…
Jako příznivec jednoduchých řešení jsem se jí zeptala, proč si tedy muže ještě nechává. Paní Ljudmila zamyšleně vyfoukla cigaretový dým,pousmála se a měkkým ruským přízvukem pronesla:
„To zvýkněš, Ítka. Kák na krjéčeka.“
A já si vzpomněla, že vlastně vím.
V dávných dobách, když jsem pracovala jako recepční v penzionu, nám jednoho dne pokojská, paní Ljudmila, původním povoláním vysokoškolská učitelka, zvěstovala, že její dítě si přeje zvířátko. Konkrétně křečka.
Ksuša přijela z Ukrajiny celkem nedávno, posledních 5 let ji vychovávala babička, až teď si ji rodiče mohlí vzít do Čech. Paní Ljudmila chtěla znovunalezené dcerce dopřát, co jen šlo, ale křečka? Křeček je hlodavec, malý, chlupatý, skoro jako myš a myší se Ljudmila štítí. Nakonec se z lásky k dítěti překonala a z jedné směny vyrazila směrem ke zverimexu.
Časem probleskly v pracovních pauzách zprávy, že křeček(v Ljudmilině výslovnosti „krjéček“) není tak špatný. Že pěkně kouká, hezky žere trávu a vlastně je celkem roztomilý. Že ho asi paní Ljudmila nebude zkoušet omylem zašlápnout nebo skřípnout do sedačky, jakplánovala původně.
Křeččí téma se většinou rychle vyčerpalo a pozornost se přenesla narodinu, konkrétně na muže. A paní Ljudmila se při zmínce, že její muž změnil práci, mimochodem zadumala, k čemu ho vlastně má.
Oba mají dvě práce, potkávají se mezi dveřmi, směny se jim kříží. Pokud jsou oba doma, většinou jeden z nich spí. Muž mnoho neuklidí, neuvaří, na úřadech nic nevyřídí…
Jako příznivec jednoduchých řešení jsem se jí zeptala, proč si tedy muže ještě nechává. Paní Ljudmila zamyšleně vyfoukla cigaretový dým,pousmála se a měkkým ruským přízvukem pronesla:
„To zvýkněš, Ítka. Kák na krjéčeka.“
sobota 3. září 2011
Sukýnka se mi krátí
Kdo mi mou čest navrátí, pěje se v lidové písni. V návratu cti jsem
velký problém neviděla, se sukýnkou to bylo horší. Nejsem typ ženy,
která má bod G na konci slova shopping a ani těhotenské hormony na tom nic
nezměnily. Na druhou stranu bylo jasné, že se změní moje tvary a oděv by
se měl přizpůsobit.
První vzedmutí proběhlo ve vyšším patře. Na to jsem nasadilapodprsenky, zakoupené krátce před otěhotněním pod heslem „nenechám sitýrat prsa“. Podprsenkové odbornice by je asi označily za kryty nabradavky, neboť nepodpíraly, neformovaly a nevytvářely na hrudi požadovanéúdolíčko. Naopak tam ponechávaly čtyřproudou dálnici. Ale takynetlačily, nezarývaly se a neinkasovala jsem pohoršené pohledy, že ženskáv tomhle věku chodí nahoře bez. O takovém ňadrokrytu jsem snila od doby,kdy jsem zakoupila první podprsenku až do chvíle, kdy mě napadlo zkusiti jinou velikost než 75B. Bratru nějakých patnáct let.
Tento úžasný tovar se během pár těhotenských týdnů proměnil zasv normální tísnivé podprsenky, ale stejně – zaplať Bůh za něj. Oddalšího nákupu mě odrazovala představa svlékání a navlékánípodzimních vrstev v nehostinných kabinkách (patrně ve vietnamskýchhalách, protože samozřejmě šetříme na miminko). Navíc jsem netušila,jakých rozměrů dosáhnu za dalších pár týdnů. A aspoň jsem měla to údolíčko.
Odění rozšiřujícího se pasu jsem se zkraje rozhodla také vyřešit prohledáním domácích zásob. Odhalila jsem obepínavé superelastické kalhoty, které mě donutil zakoupit dávný expartner, „abych byla sexy kočka“. Tenkrát jsem v první fázi odmítla jeho představy o mém správném odění a v druhé expartnera celkově. Teď jsem rozjímala nadmocnou silou jeho podvědomí, které patrně toužilo po děťáku a nikoliv po bezstarostném bohémském životě, jaký ex praktikoval.
Sexy kalhoty se totiž ukázaly jako dokonale raně těhotenské a věrně pružily zhruba do pátého měsíce. Druhý kousek z té doby, sexy tričko,jsem v náhlém osvícení identifikovala jako kojící, protože jsem sidobře pamatovala, jak mi z něj vypadávala prsa.
Teprve když rozjíždějícímu se zipu sexy kalhot nepomáhala už ani gumička zaháknutá za knoflík, začala jsem plánovat nákupy. Sice nejsem příliš citlivá k oděvním trendům a módní policie by mě asi přibodla svými jehlovými podpatky na kozačkách k trávníku a umlátila kabelkou, ale chodit s rozcapeným poklopcem a břichem lezoucím z halenky je moc i na mě. Nastávající babičky souhlasily, že vnouče je nutno důstojně odívati v prenatálním stavu. Místo vánočních darů jsem dostala dvě obálky apokyn, ať se obléknu.
Angažovala jsem svého drahého coby módního poradce a vyrazili jsme.Z nákupního centra jsem se po půl dni vypotácela s taškami, které obsahovaly – krom jiných drobností – i pončo a dvoje šaty v délce decentně nad kolena. V šatech prý jsem totiž dle poradce nejkrásnější.Zbytek nohou jsem zahalila do silných punčocháčů a vydala se oslňovat dočekáren ordinací a sporadicky i do práce.
Přešla zima, oteplilo se a já se přesunula z velkoměsta na ves. Tou dobou jsem přišla o jedny šaty, a to náhodným pohledem do celotělovéhozrcadla. Do té chvíle mi totiž bylo utajeno, že se mi dme nejen břicho (nakteré jsem byla hrdná), ale i záď (na kterou jsem zas tak hrdá nebyla).Netoužila jsem zbytek těhotenství vypadat jako Ferda Mravenec bez šátečku a úpletovky jsem hbitě odložila.
Pořídila jsem si jako náhradu skutečné těhotenské, s knoflíky ve třech řadách a laclem. Světle béžové. Na nich jsem si ověřilafungování gravitace – doba od oblečení do přitažení drobných, lečtěžko odstranitelných drobných těles, jako kapek marmelády, nutely a oleje, nepřesáhla v průměru 20 minut. Krom toho začaly pnout v místech, kde povolovací knoflíky nebyly.
S nadcházejícím létem jsem punčochy odhodila v dál a na výlety doblízkého městečka jsem nosila raději pohodlné šaty nadkolenní kostkované než béžové, pokypané. Že něco není v pořádku, mě upozornila sousedka bodrým zvoláním, kam jdu tak nalehko. Přeložila jsem si její poznámku jako výzvu k decentnějšímu zahalení, ale nebylo do čeho. Šaty místo stehen zakrývaly zvětšující se břicho, a i s tím měly dost práce. Naštěstí jsem se nemusela zabývat tím, kam by mi bylo vidět při předklonu – vzhledem k mým rozměrům byl takový prostocvik vyloučen.
Módnímu poradci jsem poreferovala, jak jsem partě dělníků, preferujících rubensovské tvary, v supermarketu stála za to, aby vyčkali,než si vyberu a předejdu je, aby se na mě podívali zezadu. A vyzvala hok dodání rezervního oděvu. Dostala jsem samozřejmě šaty – stejné délky jako mé původní, ale letně průsvitné.
Můžu zodpovědně prohlásit, že nejvyzývavěji a nejodhaleněji oblečená jsem během celého svého života chodila ve třetím trimestru těhotenství. Puberta, adolescence nebo období nahánění chlapů tomu nesahají ani po kotníky. Jen doufám, že mě opravdový vrchol nečeká v domově důchodců.
První vzedmutí proběhlo ve vyšším patře. Na to jsem nasadilapodprsenky, zakoupené krátce před otěhotněním pod heslem „nenechám sitýrat prsa“. Podprsenkové odbornice by je asi označily za kryty nabradavky, neboť nepodpíraly, neformovaly a nevytvářely na hrudi požadovanéúdolíčko. Naopak tam ponechávaly čtyřproudou dálnici. Ale takynetlačily, nezarývaly se a neinkasovala jsem pohoršené pohledy, že ženskáv tomhle věku chodí nahoře bez. O takovém ňadrokrytu jsem snila od doby,kdy jsem zakoupila první podprsenku až do chvíle, kdy mě napadlo zkusiti jinou velikost než 75B. Bratru nějakých patnáct let.
Tento úžasný tovar se během pár těhotenských týdnů proměnil zasv normální tísnivé podprsenky, ale stejně – zaplať Bůh za něj. Oddalšího nákupu mě odrazovala představa svlékání a navlékánípodzimních vrstev v nehostinných kabinkách (patrně ve vietnamskýchhalách, protože samozřejmě šetříme na miminko). Navíc jsem netušila,jakých rozměrů dosáhnu za dalších pár týdnů. A aspoň jsem měla to údolíčko.
Odění rozšiřujícího se pasu jsem se zkraje rozhodla také vyřešit prohledáním domácích zásob. Odhalila jsem obepínavé superelastické kalhoty, které mě donutil zakoupit dávný expartner, „abych byla sexy kočka“. Tenkrát jsem v první fázi odmítla jeho představy o mém správném odění a v druhé expartnera celkově. Teď jsem rozjímala nadmocnou silou jeho podvědomí, které patrně toužilo po děťáku a nikoliv po bezstarostném bohémském životě, jaký ex praktikoval.
Sexy kalhoty se totiž ukázaly jako dokonale raně těhotenské a věrně pružily zhruba do pátého měsíce. Druhý kousek z té doby, sexy tričko,jsem v náhlém osvícení identifikovala jako kojící, protože jsem sidobře pamatovala, jak mi z něj vypadávala prsa.
Teprve když rozjíždějícímu se zipu sexy kalhot nepomáhala už ani gumička zaháknutá za knoflík, začala jsem plánovat nákupy. Sice nejsem příliš citlivá k oděvním trendům a módní policie by mě asi přibodla svými jehlovými podpatky na kozačkách k trávníku a umlátila kabelkou, ale chodit s rozcapeným poklopcem a břichem lezoucím z halenky je moc i na mě. Nastávající babičky souhlasily, že vnouče je nutno důstojně odívati v prenatálním stavu. Místo vánočních darů jsem dostala dvě obálky apokyn, ať se obléknu.
Angažovala jsem svého drahého coby módního poradce a vyrazili jsme.Z nákupního centra jsem se po půl dni vypotácela s taškami, které obsahovaly – krom jiných drobností – i pončo a dvoje šaty v délce decentně nad kolena. V šatech prý jsem totiž dle poradce nejkrásnější.Zbytek nohou jsem zahalila do silných punčocháčů a vydala se oslňovat dočekáren ordinací a sporadicky i do práce.
Přešla zima, oteplilo se a já se přesunula z velkoměsta na ves. Tou dobou jsem přišla o jedny šaty, a to náhodným pohledem do celotělovéhozrcadla. Do té chvíle mi totiž bylo utajeno, že se mi dme nejen břicho (nakteré jsem byla hrdná), ale i záď (na kterou jsem zas tak hrdá nebyla).Netoužila jsem zbytek těhotenství vypadat jako Ferda Mravenec bez šátečku a úpletovky jsem hbitě odložila.
Pořídila jsem si jako náhradu skutečné těhotenské, s knoflíky ve třech řadách a laclem. Světle béžové. Na nich jsem si ověřilafungování gravitace – doba od oblečení do přitažení drobných, lečtěžko odstranitelných drobných těles, jako kapek marmelády, nutely a oleje, nepřesáhla v průměru 20 minut. Krom toho začaly pnout v místech, kde povolovací knoflíky nebyly.
S nadcházejícím létem jsem punčochy odhodila v dál a na výlety doblízkého městečka jsem nosila raději pohodlné šaty nadkolenní kostkované než béžové, pokypané. Že něco není v pořádku, mě upozornila sousedka bodrým zvoláním, kam jdu tak nalehko. Přeložila jsem si její poznámku jako výzvu k decentnějšímu zahalení, ale nebylo do čeho. Šaty místo stehen zakrývaly zvětšující se břicho, a i s tím měly dost práce. Naštěstí jsem se nemusela zabývat tím, kam by mi bylo vidět při předklonu – vzhledem k mým rozměrům byl takový prostocvik vyloučen.
Módnímu poradci jsem poreferovala, jak jsem partě dělníků, preferujících rubensovské tvary, v supermarketu stála za to, aby vyčkali,než si vyberu a předejdu je, aby se na mě podívali zezadu. A vyzvala hok dodání rezervního oděvu. Dostala jsem samozřejmě šaty – stejné délky jako mé původní, ale letně průsvitné.
Můžu zodpovědně prohlásit, že nejvyzývavěji a nejodhaleněji oblečená jsem během celého svého života chodila ve třetím trimestru těhotenství. Puberta, adolescence nebo období nahánění chlapů tomu nesahají ani po kotníky. Jen doufám, že mě opravdový vrchol nečeká v domově důchodců.
pátek 10. června 2011
Co jsou české macechy zač?
Noční můry vašich životů. Když jsem si do vyhledávače
zadala výraz „macecha“, vyplivl mi několikodkazů z bulváru, pár
erotických povídek a pohádky. Tudy cestak poznání nevede. Budu muset
stavět na svých kusých zkušenostech a postřezích.
Takže za prvé:
Macecha je žena – vamp. Má zjevně dostateksex-appealu (samozřejmě
umělého a pracně udržovaného) na to, abypřišla, vytrhla muže z lůna
šťastné rodiny, rozbila manželství a stala se macechou. Na druhou stranu
ta ubožačka nemá dostatek přitažlivosti nato, aby zaujala a udržela muže
nezadaného nebo aspoň bezdětného. Z toho plyne: Buď dokáže svou atraktivitu naprosto přesně vybalancovatnebo selektivně nastavit.
Za druhé: Macecha vždy může za rozvrat rodiny. A to bez ohleduna to, kdy se objeví. Protože kdyby se neobjevila vůbec, muž by nakonecurčitě pochopil, o co přichází, a vrátil by se k původní ženě. Pokolenou. Důvody k rozchodu či rozchodu, uváděné kteroukoliv stranou kdykoliv před zjevením macechy, byly ve skutečnosti nepodstatné. Pakliže jerozcházecí aktivita nebo snad i jasné příčiny (třeba jiný muž) nastraně ženy, macecha na ni bezpochyby předem telepaticky působila. Z tohoplyne: Je vybavena parapsychickými vlastnostmi, minimálně schopností věštit (i několik let dopředu) a hypnotizovat na dálku.
Za třetí: Macecha nenávidí děti svého muže. Z celé duše touží po tom, aby chodily v roztrhaných hadérkách a živily se suchými kůrkami. Zvolila si život s dětným mužem ve státě, kde je vyživovací povinnost vůči dětem jasně uzákoněná a soudně vymahatelná, přesto zevšech sil usiluje, aby všechny peníze muž obětoval pro její štěstí a pohodlí a na děti nic nezbylo. Umí ovlivnit i soud tak, aby se jí to aspoňzčásti podařilo. A to se tam vůbec nemusí dostavit. Navíc ji v tomhleohledu muž nikdy neprokoukne. Z toho plyne: Vyhledává výzvy, které vypadají naprosto nesplnitelně a dokáže je celkem úspěšnězvládat.
Za čtvrté: Přestože macecha děti nesnáší, zlovolně se je snaží ukrást vlastní matce. A daří se jí to. Ačkoliv na ně samozřejmě (na rozdíl od matky) odmítá vynakládat peníze, čas a úsilí.Z toho plyne: Zvládá děti s grácií hammelnského krysaře. Bez námahy.
Začínám přemýšlet, jestli mám zrovna tyhle věci o sobě někomu rozmlouvat…
Za druhé: Macecha vždy může za rozvrat rodiny. A to bez ohleduna to, kdy se objeví. Protože kdyby se neobjevila vůbec, muž by nakonecurčitě pochopil, o co přichází, a vrátil by se k původní ženě. Pokolenou. Důvody k rozchodu či rozchodu, uváděné kteroukoliv stranou kdykoliv před zjevením macechy, byly ve skutečnosti nepodstatné. Pakliže jerozcházecí aktivita nebo snad i jasné příčiny (třeba jiný muž) nastraně ženy, macecha na ni bezpochyby předem telepaticky působila. Z tohoplyne: Je vybavena parapsychickými vlastnostmi, minimálně schopností věštit (i několik let dopředu) a hypnotizovat na dálku.
Za třetí: Macecha nenávidí děti svého muže. Z celé duše touží po tom, aby chodily v roztrhaných hadérkách a živily se suchými kůrkami. Zvolila si život s dětným mužem ve státě, kde je vyživovací povinnost vůči dětem jasně uzákoněná a soudně vymahatelná, přesto zevšech sil usiluje, aby všechny peníze muž obětoval pro její štěstí a pohodlí a na děti nic nezbylo. Umí ovlivnit i soud tak, aby se jí to aspoňzčásti podařilo. A to se tam vůbec nemusí dostavit. Navíc ji v tomhleohledu muž nikdy neprokoukne. Z toho plyne: Vyhledává výzvy, které vypadají naprosto nesplnitelně a dokáže je celkem úspěšnězvládat.
Za čtvrté: Přestože macecha děti nesnáší, zlovolně se je snaží ukrást vlastní matce. A daří se jí to. Ačkoliv na ně samozřejmě (na rozdíl od matky) odmítá vynakládat peníze, čas a úsilí.Z toho plyne: Zvládá děti s grácií hammelnského krysaře. Bez námahy.
Začínám přemýšlet, jestli mám zrovna tyhle věci o sobě někomu rozmlouvat…
středa 25. května 2011
Příšerná macecha (překlad textu)
Toto je můj překlad textu The Evil Stepmother od Maureen
F. McHugh.
Přeloženo se svolením autorky. Translated with permission of the author – thank you, Maureen!
Vracela jsem se s Adamem, svým devítiletým nevlastním synem, domů z kung fu. „Maureen,“ řekl Adam – říká mi Maureen, protože mu bylo sedm, když jsme se s Bobem vzali a říkal mi tak už předtím. „Maureen,“ řekl Adam, „budeme mít vánoční stromeček?“
„Jo,“ odpověděla jsem, „jasně.“ Na chvilku jsem se zamyslela. „Adame, proč jak tě napadlo, že bychom neměli vánoční stromek?“
„Kvůli tomu novému domu,“ řekl celkem věcně. „Myslel jsem, že nám to nedovolíš.“
Je divný pocit, zjistit, že vás někdo považuje za osobu, která by mohla zakázat vánoční stromečky.
Dělali jsme si legraci z toho, jaká jsem strašlivá macecha. Přesně řečeno, byla jsem strašlivá pekelně ukrutná fašounská macecha. Říct to nahlas přineslo úlevu. Vlastně s Adamem docela dobře vycházíme. Ale je pravda, že všechny macechy jsou strašlivé. Je to v povaze toho vztahu. Pokud vím, je to nevyhnutelná část vztahů s nevlastními dětmi.
Do všech důležitých vztahů vstupujeme bez jasné představy, kam vlastně jdeme; svatba, porod, přátelství. Máme mapy, o kterých věříme, že jsou pravdivé; vztahy našich rodičů, pokyny v knížkách o výchově dětí, krajinu svého vlastního dětství. Ty mapy jsou v nejlepším případě přibližné, a v tom nejhorším zavádějící.
Z nefunkčních rodin vyrůstají další nefunkční rodiny. Špatné vzory se předávají z generace na generaci. Přes všechny školící programy o nevlastním rodičovství a talk show to není o nic méně pravda ani o nic méně vážné.
Mapa nevlastního rodičovství je jedna z nejhorších, protože je založená na lži. Ta lež zní, že z vás bude máma nebo táta. Když máte na starosti dítě, tak ho vychováváte. Buď tam jste nebo ne. Buď se o Adama starám, balím mu svačiny, kontroluji mu úkoly, vozím ho na kroužky a domů a nutím ho jíst mrkev, nebo ho zanedbávám. Konec konců, Adam potřebuje jíst mrkev. Potřebuje někoho, kdo bere jeho úkoly vážně. Potřebuje, aby mu někdo řekl, ať se obuje, že je čas jít na autobus. Potřebuje, aby mu někdo vysvětlil, že před babičkou a učitelkou nemá říkat „doprdele“.
Ale on už matku má a já to nejsem, a nezáleží na tom, jak moc se o něj stará nebo nestará ona a jak moc se o něj starám nebo nestarám já. Nikdy jeho máma nebudu. On to ví, já to vím. Macechy pro děti neznamenají nic příjemného. Když jsem si Adamova tátu vzala, pro Adama to znamenalo, že se rodiče k sobě nemůžou vrátit, aniž by mě nějak vyšachovali. Znamenalo to, že bude muset do svého domova přijmout cizinku, kterou nezná a možná ani nebude mít rád. Znamenalo to, že je prakticky bezmocný. Nezáleželo na tom, že Adamovi rodiče by se k sobě stejně nevrátili, protože Adam chtěl vídat svou mámu a chtěl být se svým tátou, a nejjednodušší cesta, jak to zařídit, by bylo dát je zase dohromady.
Je to něco, na co většina nevlastních rodičů není připravená, protože děti často o přízeň nastávajících nevlastních rodičů usilují. Chodíte na rande a to je vzrůšo. Adam byl nadšený, že si mě jeho táta bude brát. Chtěl, abychom dělali věci společně. Ale týden před svatbou taky chtěl vědět, jestli by se jeho rodiče mohli vrátit k sobě. Nešlo o to, že by nepochopil, že tyhle dvě věci se naprosto vylučují, spíš v jeho očích naprosto nesouvisely. Když jsem se stavila na návštěvu, bylo to príma. Ale skutečný život byla máma a táta.
Svatba to zrušila. To byla první příšernost, kterou jsem provedla.
Druhá příšernost, kterou macecha udělá, je, že vás připraví o část rodiče. Představte si to, jste ženatí nebo vdané, a vás partner se najednou rozhodne přivést do domácnosti někoho dalšího, aniž by se vás zeptal. Vy se musíte přizpůsobit. Váš partner věnuje pozornost Tomu Druhému, a když věnuje pozornost Tomu Druhému, tak si nevšímá vás. Představte si, že Ten Druhý určuje pravidla. V manželství se tomu říká bigamie a je to trestné.
Pro dítě je to o to horší, že už jednoho rodiče ztratilo. Teď si někdo nárokuje zbývajícího rodiče pro sebe. Zbraně nevlastních dětí jsou zbraněmi bezmocných, zbraněmi guerilly. Útoky. Sabotáže. Bezelstné řeči o tom, co ošklivého o vás říkala jejich skutečná matka. Námitky proti způsobu, jakým prostíráte, protesty proti stěhování nábytku, které jste vymyslela. A nevlastní děti – daleko víc než děti v původních vztazích – velice ostře vnímají spory mezi vlastním a nevlastním rodičem.
Když jsem se vdávala, bylo mi třicet tři, děti jsem neměla a nikdy žádné nechtěla. Jsem knihomol, takže než jsem se vdala, nakoupila jsem knížky o tom, jak být macechou. Žádala jsem, abychom před svatbou a během přípravy na svatbu všichni zašli do rodinné poradny. Knihy mi vykreslily chmurný obrázek. Ženy dostávaly deprese. Ženy se cítily jako služky. Ženy onemocněly. Byla tam spousta pravidel – dítě potřebuje trávit nějaký čas samo se svým biologickým rodičem a nějaký zase se svým nevlastním rodičem a musí se to pravidelně střídat; macecha by měla mít něco, co by jí dávalo pocit vlastní identity; nestěhujte se do jejich domu – pokud můžete, začněte společně v novém.
Líbilo se mi, že tam jsou pravidla, tak jsem je dodržovala a hodně mi pomohla (i když se obávám, že podobně jako teorie o výchově dětí, i naše teorie o nevlastním rodičovství podléhají módě a za padesát let budou pokyny v knížkách úplně jiné.) Ale pořád jsem byla příšerná, a to mě skličovalo ze všeho nejvíc. Cítila jsem se chycená do pasti role, kterou jsem si sama nevybrala. To, že jsem se stala macechou, změnilo definici toho, kdo jsem, a nic, co jsem udělala, nedokázalo té neúprosné změně vzdorovat. Předpokládám, že mateřství taky změní to, kým jste. Část mé změny byla taky taková – seděla jsem na lavičce v jedné řadě s napjatými matkami na oblastním přeboru bojových umění. Chodila jsem do školy a byla Adamova matka. Byla jsem Adamova máma. Bylo legrační, jak jsem se kvůli tomu najednou cítila ve středním věku. Dřív jsem vešla do obchodu a kupovala módní věci jako čekankové puky, tucet muffinů, lahev šampaňského a dva tuňákové steaky. Teď koupím krabici kukuřičných lupínků, hamburgery a kartón džusu. Předtím jsem si kupovala předražené bundy a drahé kostýmky. Teď vrazím do Tesca a v oddělení chlapecké módy popadnu čtyři svetry a dvě výhodná balení ponožek.
Když jsem si kupovala čekanku a šampaňské, pokladní se mě ptávala, jaké mám na večer plány. Ale když kupujete lupínky a hamburgery, nikdo se vás na vaše plány nezeptá.
Za tím vším se objevila děsivá představa Adama v šestnácti letech. Adolescentní rebel z rozvrácené rodiny, potloukající se po domě, se spoustou průšvihů a pořád naštvaný. Jako mnoho nevlastních dětí musel zvládnout nesmírnou duševní zátěž. U něj vycházelo na povrch napětí jeho rozšířené rodiny. Byl mrzutý, plačtivý, naštvaný na mně a stejně tak naštvaný na svou matku. Věděla jsem, že Adam je oběť toho všeho, ale když stojíte po pás mezi aligátory, je těžké mít na paměti, že původně jste chtěli vysušit bažinu. Četla jsem, že budu otrávená, ale nic mě nepřipravilo na to, že v manželství půjde o tohle cizí dítě. Nevzala jsem si Adama, on si nevzal mě, a stejně moje manželství stahoval ke dnu. Můj muž i já jsme se zabývali Adamem a byli jsme z toho příliš vyčerpaní, než abychom mohli být manželi.
Moje vztahy s Adamem byly dobré, lepší, než vztahy popisované ve všech těch knížkách. Bylo z něj spokojenější, zdravější, vychovanější dítě, než byl, když jsem si Boba brala – konec konců, je jednodušší být rodičem, když jste na to dva. Lidi mě chválili, jakou jsem odvedla dobrou práci. Jenom já jsem tušila, že v jádru vztahu mezi mnou a Adamem je cítit chlad. Mohla jsem se utěšovat, že je na tom líp, než předtím, než jsem si vzala Boba, a byla to pravda. Ale věděla jsem, že něco je lež.
Jednou Adam naštvaně prohlásil, že se chovám líp ke psu než k němu. Samozřejmě, měla jsem svého psa ráda, on mě zbožňoval, a Adam, no, Adam a já jsme měli cosi jako příměří. Ten typ vztahu, co může mít dítě s osobou, která by mohla zakázat přinést do domu vánoční stromeček. Takže obvinění zasáhlo cíl.
Začala jsem se chovat ke svému nevlastnímu synovi jako ke svému psovi. Naprosto doslova. Ve fyzickém kontaktu mezi chlapcem a macechou bývá podivné napětí. Objímala jsem Adama a líbala jsem ho na čelo, na nos, kamkoliv kromě úst. Dávám pozor, jak se ho dotýkám. Obávám se, že telefonát ze sociálky je jednou z nočních můr nevlastních rodičů. Ale po téhle poznámce jsem ho začala drbat na hlavě, stejně jako drbu za uchem svého psa. Škrábala jsem Adama na zádech. Hladila jsem ho. občas jsem dala Adamovi odměnu, stejně jako svému psovi. Napřed to bylo všechno jen vykalkulované, ale během velmi krátké doby se z uklidňování Adama stala přirozenost.
Tím se všechno změnilo.
Adamovi je skoro dvanáct a strašidlo delikventního teenagera v rozvrácené rodině mě stále děsí, ale teď už nevypadá tak pravděpodobně. A jak Adam roste, máme s mužem víc času na to být manželi.
Dívám se na to ze strany nevlastních rodičů a říkám vám, že být příšerná je těžká práce. Velice těžká. Být nevlastní rodič je nejtěžší věc, jakou jsem kdy dělala. A odměny za to jsou pramalé. Nikdo vás nepoplácá po rameni, protože jste se vzdala potěšení z čekankových puků, šampaňského a tuňákových steaků ve prospěch omáčky ke špagetám a hamburgrů. To mámy dělají. Samozřejmě s tím rozdílem, že ony jsou mámy.
Přeloženo se svolením autorky. Translated with permission of the author – thank you, Maureen!
Vracela jsem se s Adamem, svým devítiletým nevlastním synem, domů z kung fu. „Maureen,“ řekl Adam – říká mi Maureen, protože mu bylo sedm, když jsme se s Bobem vzali a říkal mi tak už předtím. „Maureen,“ řekl Adam, „budeme mít vánoční stromeček?“
„Jo,“ odpověděla jsem, „jasně.“ Na chvilku jsem se zamyslela. „Adame, proč jak tě napadlo, že bychom neměli vánoční stromek?“
„Kvůli tomu novému domu,“ řekl celkem věcně. „Myslel jsem, že nám to nedovolíš.“
Je divný pocit, zjistit, že vás někdo považuje za osobu, která by mohla zakázat vánoční stromečky.
Dělali jsme si legraci z toho, jaká jsem strašlivá macecha. Přesně řečeno, byla jsem strašlivá pekelně ukrutná fašounská macecha. Říct to nahlas přineslo úlevu. Vlastně s Adamem docela dobře vycházíme. Ale je pravda, že všechny macechy jsou strašlivé. Je to v povaze toho vztahu. Pokud vím, je to nevyhnutelná část vztahů s nevlastními dětmi.
Do všech důležitých vztahů vstupujeme bez jasné představy, kam vlastně jdeme; svatba, porod, přátelství. Máme mapy, o kterých věříme, že jsou pravdivé; vztahy našich rodičů, pokyny v knížkách o výchově dětí, krajinu svého vlastního dětství. Ty mapy jsou v nejlepším případě přibližné, a v tom nejhorším zavádějící.
Z nefunkčních rodin vyrůstají další nefunkční rodiny. Špatné vzory se předávají z generace na generaci. Přes všechny školící programy o nevlastním rodičovství a talk show to není o nic méně pravda ani o nic méně vážné.
Mapa nevlastního rodičovství je jedna z nejhorších, protože je založená na lži. Ta lež zní, že z vás bude máma nebo táta. Když máte na starosti dítě, tak ho vychováváte. Buď tam jste nebo ne. Buď se o Adama starám, balím mu svačiny, kontroluji mu úkoly, vozím ho na kroužky a domů a nutím ho jíst mrkev, nebo ho zanedbávám. Konec konců, Adam potřebuje jíst mrkev. Potřebuje někoho, kdo bere jeho úkoly vážně. Potřebuje, aby mu někdo řekl, ať se obuje, že je čas jít na autobus. Potřebuje, aby mu někdo vysvětlil, že před babičkou a učitelkou nemá říkat „doprdele“.
Ale on už matku má a já to nejsem, a nezáleží na tom, jak moc se o něj stará nebo nestará ona a jak moc se o něj starám nebo nestarám já. Nikdy jeho máma nebudu. On to ví, já to vím. Macechy pro děti neznamenají nic příjemného. Když jsem si Adamova tátu vzala, pro Adama to znamenalo, že se rodiče k sobě nemůžou vrátit, aniž by mě nějak vyšachovali. Znamenalo to, že bude muset do svého domova přijmout cizinku, kterou nezná a možná ani nebude mít rád. Znamenalo to, že je prakticky bezmocný. Nezáleželo na tom, že Adamovi rodiče by se k sobě stejně nevrátili, protože Adam chtěl vídat svou mámu a chtěl být se svým tátou, a nejjednodušší cesta, jak to zařídit, by bylo dát je zase dohromady.
Je to něco, na co většina nevlastních rodičů není připravená, protože děti často o přízeň nastávajících nevlastních rodičů usilují. Chodíte na rande a to je vzrůšo. Adam byl nadšený, že si mě jeho táta bude brát. Chtěl, abychom dělali věci společně. Ale týden před svatbou taky chtěl vědět, jestli by se jeho rodiče mohli vrátit k sobě. Nešlo o to, že by nepochopil, že tyhle dvě věci se naprosto vylučují, spíš v jeho očích naprosto nesouvisely. Když jsem se stavila na návštěvu, bylo to príma. Ale skutečný život byla máma a táta.
Svatba to zrušila. To byla první příšernost, kterou jsem provedla.
Druhá příšernost, kterou macecha udělá, je, že vás připraví o část rodiče. Představte si to, jste ženatí nebo vdané, a vás partner se najednou rozhodne přivést do domácnosti někoho dalšího, aniž by se vás zeptal. Vy se musíte přizpůsobit. Váš partner věnuje pozornost Tomu Druhému, a když věnuje pozornost Tomu Druhému, tak si nevšímá vás. Představte si, že Ten Druhý určuje pravidla. V manželství se tomu říká bigamie a je to trestné.
Pro dítě je to o to horší, že už jednoho rodiče ztratilo. Teď si někdo nárokuje zbývajícího rodiče pro sebe. Zbraně nevlastních dětí jsou zbraněmi bezmocných, zbraněmi guerilly. Útoky. Sabotáže. Bezelstné řeči o tom, co ošklivého o vás říkala jejich skutečná matka. Námitky proti způsobu, jakým prostíráte, protesty proti stěhování nábytku, které jste vymyslela. A nevlastní děti – daleko víc než děti v původních vztazích – velice ostře vnímají spory mezi vlastním a nevlastním rodičem.
Když jsem se vdávala, bylo mi třicet tři, děti jsem neměla a nikdy žádné nechtěla. Jsem knihomol, takže než jsem se vdala, nakoupila jsem knížky o tom, jak být macechou. Žádala jsem, abychom před svatbou a během přípravy na svatbu všichni zašli do rodinné poradny. Knihy mi vykreslily chmurný obrázek. Ženy dostávaly deprese. Ženy se cítily jako služky. Ženy onemocněly. Byla tam spousta pravidel – dítě potřebuje trávit nějaký čas samo se svým biologickým rodičem a nějaký zase se svým nevlastním rodičem a musí se to pravidelně střídat; macecha by měla mít něco, co by jí dávalo pocit vlastní identity; nestěhujte se do jejich domu – pokud můžete, začněte společně v novém.
Líbilo se mi, že tam jsou pravidla, tak jsem je dodržovala a hodně mi pomohla (i když se obávám, že podobně jako teorie o výchově dětí, i naše teorie o nevlastním rodičovství podléhají módě a za padesát let budou pokyny v knížkách úplně jiné.) Ale pořád jsem byla příšerná, a to mě skličovalo ze všeho nejvíc. Cítila jsem se chycená do pasti role, kterou jsem si sama nevybrala. To, že jsem se stala macechou, změnilo definici toho, kdo jsem, a nic, co jsem udělala, nedokázalo té neúprosné změně vzdorovat. Předpokládám, že mateřství taky změní to, kým jste. Část mé změny byla taky taková – seděla jsem na lavičce v jedné řadě s napjatými matkami na oblastním přeboru bojových umění. Chodila jsem do školy a byla Adamova matka. Byla jsem Adamova máma. Bylo legrační, jak jsem se kvůli tomu najednou cítila ve středním věku. Dřív jsem vešla do obchodu a kupovala módní věci jako čekankové puky, tucet muffinů, lahev šampaňského a dva tuňákové steaky. Teď koupím krabici kukuřičných lupínků, hamburgery a kartón džusu. Předtím jsem si kupovala předražené bundy a drahé kostýmky. Teď vrazím do Tesca a v oddělení chlapecké módy popadnu čtyři svetry a dvě výhodná balení ponožek.
Když jsem si kupovala čekanku a šampaňské, pokladní se mě ptávala, jaké mám na večer plány. Ale když kupujete lupínky a hamburgery, nikdo se vás na vaše plány nezeptá.
Za tím vším se objevila děsivá představa Adama v šestnácti letech. Adolescentní rebel z rozvrácené rodiny, potloukající se po domě, se spoustou průšvihů a pořád naštvaný. Jako mnoho nevlastních dětí musel zvládnout nesmírnou duševní zátěž. U něj vycházelo na povrch napětí jeho rozšířené rodiny. Byl mrzutý, plačtivý, naštvaný na mně a stejně tak naštvaný na svou matku. Věděla jsem, že Adam je oběť toho všeho, ale když stojíte po pás mezi aligátory, je těžké mít na paměti, že původně jste chtěli vysušit bažinu. Četla jsem, že budu otrávená, ale nic mě nepřipravilo na to, že v manželství půjde o tohle cizí dítě. Nevzala jsem si Adama, on si nevzal mě, a stejně moje manželství stahoval ke dnu. Můj muž i já jsme se zabývali Adamem a byli jsme z toho příliš vyčerpaní, než abychom mohli být manželi.
Moje vztahy s Adamem byly dobré, lepší, než vztahy popisované ve všech těch knížkách. Bylo z něj spokojenější, zdravější, vychovanější dítě, než byl, když jsem si Boba brala – konec konců, je jednodušší být rodičem, když jste na to dva. Lidi mě chválili, jakou jsem odvedla dobrou práci. Jenom já jsem tušila, že v jádru vztahu mezi mnou a Adamem je cítit chlad. Mohla jsem se utěšovat, že je na tom líp, než předtím, než jsem si vzala Boba, a byla to pravda. Ale věděla jsem, že něco je lež.
Jednou Adam naštvaně prohlásil, že se chovám líp ke psu než k němu. Samozřejmě, měla jsem svého psa ráda, on mě zbožňoval, a Adam, no, Adam a já jsme měli cosi jako příměří. Ten typ vztahu, co může mít dítě s osobou, která by mohla zakázat přinést do domu vánoční stromeček. Takže obvinění zasáhlo cíl.
Začala jsem se chovat ke svému nevlastnímu synovi jako ke svému psovi. Naprosto doslova. Ve fyzickém kontaktu mezi chlapcem a macechou bývá podivné napětí. Objímala jsem Adama a líbala jsem ho na čelo, na nos, kamkoliv kromě úst. Dávám pozor, jak se ho dotýkám. Obávám se, že telefonát ze sociálky je jednou z nočních můr nevlastních rodičů. Ale po téhle poznámce jsem ho začala drbat na hlavě, stejně jako drbu za uchem svého psa. Škrábala jsem Adama na zádech. Hladila jsem ho. občas jsem dala Adamovi odměnu, stejně jako svému psovi. Napřed to bylo všechno jen vykalkulované, ale během velmi krátké doby se z uklidňování Adama stala přirozenost.
Tím se všechno změnilo.
Adamovi je skoro dvanáct a strašidlo delikventního teenagera v rozvrácené rodině mě stále děsí, ale teď už nevypadá tak pravděpodobně. A jak Adam roste, máme s mužem víc času na to být manželi.
Dívám se na to ze strany nevlastních rodičů a říkám vám, že být příšerná je těžká práce. Velice těžká. Být nevlastní rodič je nejtěžší věc, jakou jsem kdy dělala. A odměny za to jsou pramalé. Nikdo vás nepoplácá po rameni, protože jste se vzdala potěšení z čekankových puků, šampaňského a tuňákových steaků ve prospěch omáčky ke špagetám a hamburgrů. To mámy dělají. Samozřejmě s tím rozdílem, že ony jsou mámy.
čtvrtek 14. srpna 2008
středa 19. prosince 2007
Gerald Durrell - Mluvící balík
Gerald Durrell psal kvůli finančnímu přilepšení provozu své soukromé ZOO a pokud vím, nijak to neskrýval. Jeho knížky jsou zajímavé, zábavné, vtipné a tvořené dle jednotného receptu. Vezme větší množství zvířat (exotická výhodou), pár sympaticky praštěných lidí, lehce promíchá, aby vznikly neuvěřitelné situace, okoření posedlostí zoologií a smyslem pro humor a podává na základě vlastní zkušenosti. Báječný relax a po páté knížce už nevíte přesně, která je která.
Mluvící balík je jiný. Kvůli úvodnímu věnování si ráda namlouvám, že vznikl tak trochu mimo "komerční proud", jako prázdninová pohádka pro oblíbené dítě. Plná mytologických (a zpravidla mluvících) zvířat, z nichž většina je lehce střelená, takže si s mírnou pomocí kouzelníka H. H. Velebobule při vytváření podivných scének vystačí sama. Samotná osa příběhu není nijak převratná a s proniknutím dětí do pohádkové země si například pánové Carroll a Ende pohráli vynalézavěji, ale ta atmosféra!
Z Mluvícího balíku vyzařují prázdniny. Spolehlivě a na dálku. Se sluníčkem, teplem, spoustou barev a překvapení. Kdy jindy člověk může narazit na zátkovník korkový (hádejte, k čemu slouží) nebo na čarotelecí rosol, který v létě chladí a v zimě hřeje a můžete jej vmyslet prakticky do čehokoliv. A takovéhle nápady na vás budou jukat z každé stránky.
Nezbytně přítomný boj dobra se zlem je poněkud operetní, takže hrůzy nedostatek, ale nenudíte se ani chvilku. Ona záchrana země Mytologie před přemnoženými bazilišky, alergickými na levandulovou voňavku vyžaduje hodně nečekaných akcí.
Z postav je mi osobně nejblíž zpívající pavoučice Dulcibela - zpívat neumím, ale její výkřik "Budu přezimovat!" jsem už párkrát použila. A mimochodem, on ten Germainin přístup má taky něco do sebe...
Knížku krásně ilustroval Aldof Born - a zakomponované vysvětlivky mě úplně fascinovaly. Možná proto mi večerníček (tuším od Šalamouna) způsobil kruté zklamání.
Jo, a z čarotelecího rosolu mám džíny.
Mluvící balík je jiný. Kvůli úvodnímu věnování si ráda namlouvám, že vznikl tak trochu mimo "komerční proud", jako prázdninová pohádka pro oblíbené dítě. Plná mytologických (a zpravidla mluvících) zvířat, z nichž většina je lehce střelená, takže si s mírnou pomocí kouzelníka H. H. Velebobule při vytváření podivných scének vystačí sama. Samotná osa příběhu není nijak převratná a s proniknutím dětí do pohádkové země si například pánové Carroll a Ende pohráli vynalézavěji, ale ta atmosféra!
Z Mluvícího balíku vyzařují prázdniny. Spolehlivě a na dálku. Se sluníčkem, teplem, spoustou barev a překvapení. Kdy jindy člověk může narazit na zátkovník korkový (hádejte, k čemu slouží) nebo na čarotelecí rosol, který v létě chladí a v zimě hřeje a můžete jej vmyslet prakticky do čehokoliv. A takovéhle nápady na vás budou jukat z každé stránky.
Nezbytně přítomný boj dobra se zlem je poněkud operetní, takže hrůzy nedostatek, ale nenudíte se ani chvilku. Ona záchrana země Mytologie před přemnoženými bazilišky, alergickými na levandulovou voňavku vyžaduje hodně nečekaných akcí.
Z postav je mi osobně nejblíž zpívající pavoučice Dulcibela - zpívat neumím, ale její výkřik "Budu přezimovat!" jsem už párkrát použila. A mimochodem, on ten Germainin přístup má taky něco do sebe...
Knížku krásně ilustroval Aldof Born - a zakomponované vysvětlivky mě úplně fascinovaly. Možná proto mi večerníček (tuším od Šalamouna) způsobil kruté zklamání.
Jo, a z čarotelecího rosolu mám džíny.
neděle 2. prosince 2007
Džuničiró Tanizaki - Sestry Makiokovy
Román o životě japonské rodiny v třicátých letech vyniká nenápadností a klidem. Sebedramatičtější situace jsou líčeny v tlumených, poklidných tónech. Když přičtu plastické pozadí "exotické", neevropské kultury a svou tehdejší pubertální naivitu, možná pochopíte, proč jsem zpočátku považovala Sestry Makiokovy za idylický, neakční román. Přitom líčená citová hnutí a zvraty mají sílu tsunami. Vtip je v tom, že Tanizaki zřídka popisuje přímo pocity a myšlení svých hrdinů. Pokud vůbec, tak je to spíš letmá zmínka. Líčí prostředí a chování, a Japonci (a Japonky) se chovají většinou uhlazeně.
Za zdánlivě volně plynoucím líčením snah o provdání třicetileté Jukiko se ukazují obtíže čtyř sester ze starobylé a svým způsobem staromódní rodiny v moderní době. Paradoxně nejhůř na společenské změny doplácí "nejevropštější" a nejemancipovanější Taeko.
Při prvním čtení mě Tanizaki uchvátil líčením japonského prostředí, kultury a myšlení. Kromě převyprávěných pohádek o soudci Ookovi je to má první japonská knížka a nejspíš už budu "japonskost" všech dalších poměřovat právě jí.
Autor skutečně důsledně "ukazuje akcí" a dosahuje tím daleko silnějšího a trvalejšího efektu než jiní psychologizujícími rozbory. Kromě toho šetří přídavnými jmény - i tím se jakoby vzdává možnosti čtenáře ovlivnit ve prospěch té či oné postavy.
Tuhle knížku je můžu číst dokolečka. A pokaždé se objeví jiná fazeta.
(Džuničiró Tanizaki: Sestry Makiokovy, překladVlasta Winkelhöferová, vydalo Nakladatelství Svoboda 1977)
Za zdánlivě volně plynoucím líčením snah o provdání třicetileté Jukiko se ukazují obtíže čtyř sester ze starobylé a svým způsobem staromódní rodiny v moderní době. Paradoxně nejhůř na společenské změny doplácí "nejevropštější" a nejemancipovanější Taeko.
Při prvním čtení mě Tanizaki uchvátil líčením japonského prostředí, kultury a myšlení. Kromě převyprávěných pohádek o soudci Ookovi je to má první japonská knížka a nejspíš už budu "japonskost" všech dalších poměřovat právě jí.
Autor skutečně důsledně "ukazuje akcí" a dosahuje tím daleko silnějšího a trvalejšího efektu než jiní psychologizujícími rozbory. Kromě toho šetří přídavnými jmény - i tím se jakoby vzdává možnosti čtenáře ovlivnit ve prospěch té či oné postavy.
Tuhle knížku je můžu číst dokolečka. A pokaždé se objeví jiná fazeta.
(Džuničiró Tanizaki: Sestry Makiokovy, překladVlasta Winkelhöferová, vydalo Nakladatelství Svoboda 1977)
pátek 23. listopadu 2007
Co život dal a vzal - Betty MacDonaldová
Spolehlivý zaháněč chmur
Jedná se o tři knížky (Kdokoli může dělat cokoli, Morová rána a Dusím se ve vlastní šťávě) v jedné. Počin tak hluboce protitržní, že k němu mohlo dojít jen za socíku - asi nebyly desky nebo co. Obávám se, že lehce debilní souhrnný název je také v české režii. Nenechte se odradit.
Život rozvedené Američanky se dvěma dětimi v krizových třicátých letech neslibuje veselici k popukání. V první knize se autorka vrací z farmy, kde s manželem chovala slepice (prvotina Vejce a já - vyšlo odděleně), do města k mamince a sourozencům, shání práci, snaží se vyjít s penězi, šéfy a nápadníky. Aby existenčních starostí nebylo málo, onemocní tuberkulózou (Morová rána) a léčba v bezplatném sanatoriu rozhodně není žádný med. Třetí kniha, kde se s novým manželem přestěhuje na ostrov a čelí zejména pubertě svých dcer mi vždycky připadala oddechová, ale možná je to jen tím, že nemám děti.
Materiálu dost na dvět tragedie a jedno drama. Naštěstí byla autorka obdařena nejen literárním talentem, ale také pozorovacími schopnostmi, úžasným nedostatkem sebelítosti a sžíravým smyslem pro humor a její vyprávění nevyvolává zděšení a soucit, ale úsměv a dobrou náladu. Jde o spolehlivý odpuzovač remcání a sebelítosti. Po přečtení pár stránek se vaše vlastní chmury a starosti scvrknou - protože podobné (a v mnoha ohledech horší), i když v jiném čase a místě, měl někdo před vámi a zvládnul to. A možná se nesmál přímo v té chvíli, ale za čas určitě.
Jedno překvapení mi Betty přichystala ještě pár let po prvním přečtení. V jedné části reaguje sestra Mary na Bettyiny námitky, že se nedokáže dostat z hor včas do města, výrokem "Hanibal šel pěšky přes Alpy." Moc se mi to líbilo a když jsem v knihkupectví kolem roku 95 narazila na originál, honem jsem listovala, jak se má oblibená věta řekne anglicky. V příslušné pasáži o Hannibalovi ani slovo. Původně totiž podle Mary "Bílí Rusové přešli Sibiř", jenže troufněte si to přeložit v sedmdesátých letech do češtiny.
Tak nebo tak, Hannibal, Rusové i Betty to zvládli. A pokud potřebujete povzbudit při hledání zaměstnání, nemoci nebo výchově dětí, paní MacDonaldová ujde kousek i s vámi.
(Betty MacDonaldová: Co život dal a vzal, přeložila Eva Marxová, vydalo nakladatelství Vyšehrad 1987)
Jedná se o tři knížky (Kdokoli může dělat cokoli, Morová rána a Dusím se ve vlastní šťávě) v jedné. Počin tak hluboce protitržní, že k němu mohlo dojít jen za socíku - asi nebyly desky nebo co. Obávám se, že lehce debilní souhrnný název je také v české režii. Nenechte se odradit.
Život rozvedené Američanky se dvěma dětimi v krizových třicátých letech neslibuje veselici k popukání. V první knize se autorka vrací z farmy, kde s manželem chovala slepice (prvotina Vejce a já - vyšlo odděleně), do města k mamince a sourozencům, shání práci, snaží se vyjít s penězi, šéfy a nápadníky. Aby existenčních starostí nebylo málo, onemocní tuberkulózou (Morová rána) a léčba v bezplatném sanatoriu rozhodně není žádný med. Třetí kniha, kde se s novým manželem přestěhuje na ostrov a čelí zejména pubertě svých dcer mi vždycky připadala oddechová, ale možná je to jen tím, že nemám děti.
Materiálu dost na dvět tragedie a jedno drama. Naštěstí byla autorka obdařena nejen literárním talentem, ale také pozorovacími schopnostmi, úžasným nedostatkem sebelítosti a sžíravým smyslem pro humor a její vyprávění nevyvolává zděšení a soucit, ale úsměv a dobrou náladu. Jde o spolehlivý odpuzovač remcání a sebelítosti. Po přečtení pár stránek se vaše vlastní chmury a starosti scvrknou - protože podobné (a v mnoha ohledech horší), i když v jiném čase a místě, měl někdo před vámi a zvládnul to. A možná se nesmál přímo v té chvíli, ale za čas určitě.
Jedno překvapení mi Betty přichystala ještě pár let po prvním přečtení. V jedné části reaguje sestra Mary na Bettyiny námitky, že se nedokáže dostat z hor včas do města, výrokem "Hanibal šel pěšky přes Alpy." Moc se mi to líbilo a když jsem v knihkupectví kolem roku 95 narazila na originál, honem jsem listovala, jak se má oblibená věta řekne anglicky. V příslušné pasáži o Hannibalovi ani slovo. Původně totiž podle Mary "Bílí Rusové přešli Sibiř", jenže troufněte si to přeložit v sedmdesátých letech do češtiny.
Tak nebo tak, Hannibal, Rusové i Betty to zvládli. A pokud potřebujete povzbudit při hledání zaměstnání, nemoci nebo výchově dětí, paní MacDonaldová ujde kousek i s vámi.
(Betty MacDonaldová: Co život dal a vzal, přeložila Eva Marxová, vydalo nakladatelství Vyšehrad 1987)
středa 21. listopadu 2007
Založení knihovny
Během posledních sedmi let jsem sedmkrát změnila bydliště. Jestli je vážně lepší dvakrát vyhořet, než se jednou stěhovat, byl to trvalý požár. Kromě pozitivních stránek - zběhlost ve shánění bytů, odolnost vůči chaosu, minimalizace množství krámů - s sebou tahle permanentní revoluce přinesla i nevýhody. Například nemám na prahu středního věku nic, co by se dalo nazvat domácí knihovnou. Ano, já, od třetí třídy ZŠ těžce závislá čtenářka (existuje biblioholismus?) přežívám z víceméně náhodné hromádky knih a laskavostí veřejné knihovny.
Teď však intenzivně zapouštím kořeny a zřízení policové knihovny přes celou stěnu plánuji jako akci číslo dvě - hned po upgrade kuchyňské linky. A zatím vytvářím seznam vhodných knih. Časem můžete nahlédnout.
Teď však intenzivně zapouštím kořeny a zřízení policové knihovny přes celou stěnu plánuji jako akci číslo dvě - hned po upgrade kuchyňské linky. A zatím vytvářím seznam vhodných knih. Časem můžete nahlédnout.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
