Tady bude pořádek!

Tady budou akorát knížky!

Ostatní výkřiky jsem přestěhovala jinam.

Gerald Durrell - Mluvící balík

Gerald Durrell psal kvůli finančnímu přilepšení provozu své soukromé ZOO a pokud vím, nijak to neskrýval. Jeho knížky jsou zajímavé, zábavné, vtipné a tvořené dle jednotného receptu. Vezme větší množství zvířat (exotická výhodou), pár sympaticky praštěných lidí, lehce promíchá, aby vznikly neuvěřitelné situace, okoření posedlostí zoologií a smyslem pro humor a podává na základě vlastní zkušenosti. Báječný relax a po páté knížce už nevíte přesně, která je která.

Mluvící balík je jiný. Kvůli úvodnímu věnování si ráda namlouvám, že vznikl tak trochu mimo "komerční proud", jako prázdninová pohádka pro oblíbené dítě. Plná mytologických (a zpravidla mluvících) zvířat, z nichž většina je lehce střelená, takže si s mírnou pomocí kouzelníka H. H. Velebobule při vytváření podivných scének vystačí sama. Samotná osa příběhu není nijak převratná a s proniknutím dětí do pohádkové země si například pánové Carroll a Ende pohráli vynalézavěji, ale ta atmosféra!

Z Mluvícího balíku vyzařují prázdniny. Spolehlivě a na dálku. Se sluníčkem, teplem, spoustou barev a překvapení. Kdy jindy člověk může narazit na zátkovník korkový (hádejte, k čemu slouží) nebo na čarotelecí rosol, který v létě chladí a v zimě hřeje a můžete jej vmyslet prakticky do čehokoliv. A takovéhle nápady na vás budou jukat z každé stránky.

Nezbytně přítomný boj dobra se zlem je poněkud operetní, takže hrůzy nedostatek, ale nenudíte se ani chvilku. Ona záchrana země Mytologie před přemnoženými bazilišky, alergickými na levandulovou voňavku vyžaduje hodně nečekaných akcí.

Z postav je mi osobně nejblíž zpívající pavoučice Dulcibela - zpívat neumím, ale její výkřik "Budu přezimovat!" jsem už párkrát použila. A mimochodem, on ten Germainin přístup má taky něco do sebe...

Knížku krásně ilustroval Aldof Born - a zakomponované vysvětlivky mě úplně fascinovaly. Možná proto mi večerníček (tuším od Šalamouna) způsobil kruté zklamání.

Jo, a z čarotelecího rosolu mám džíny.

Džuničiró Tanizaki - Sestry Makiokovy

Román o životě japonské rodiny v třicátých letech vyniká nenápadností a klidem. Sebedramatičtější situace jsou líčeny v tlumených, poklidných tónech. Když přičtu plastické pozadí "exotické", neevropské kultury a svou tehdejší pubertální naivitu, možná pochopíte, proč jsem zpočátku považovala Sestry Makiokovy za idylický, neakční román. Přitom líčená citová hnutí a zvraty mají sílu tsunami. Vtip je v tom, že Tanizaki zřídka popisuje přímo pocity a myšlení svých hrdinů. Pokud vůbec, tak je to spíš letmá zmínka. Líčí prostředí a chování, a Japonci (a Japonky) se chovají většinou uhlazeně.
Za zdánlivě volně plynoucím líčením snah o provdání třicetileté Jukiko se ukazují obtíže čtyř sester ze starobylé a svým způsobem staromódní rodiny v moderní době. Paradoxně nejhůř na společenské změny doplácí "nejevropštější" a nejemancipovanější Taeko.

Při prvním čtení mě Tanizaki uchvátil líčením japonského prostředí, kultury a myšlení. Kromě převyprávěných pohádek o soudci Ookovi je to má první japonská knížka a nejspíš už budu "japonskost" všech dalších poměřovat právě jí.

Autor skutečně důsledně "ukazuje akcí" a dosahuje tím daleko silnějšího a trvalejšího efektu než jiní psychologizujícími rozbory. Kromě toho šetří přídavnými jmény - i tím se jakoby vzdává možnosti čtenáře ovlivnit ve prospěch té či oné postavy.

Tuhle knížku je můžu číst dokolečka. A pokaždé se objeví jiná fazeta.

(Džuničiró Tanizaki: Sestry Makiokovy, překladVlasta Winkelhöferová, vydalo Nakladatelství Svoboda 1977)

Co život dal a vzal - Betty MacDonaldová

Spolehlivý zaháněč chmur

Jedná se o tři knížky (Kdokoli může dělat cokoli, Morová rána a Dusím se ve vlastní šťávě) v jedné. Počin tak hluboce protitržní, že k němu mohlo dojít jen za socíku - asi nebyly desky nebo co. Obávám se, že lehce debilní souhrnný název je také v české režii. Nenechte se odradit.

Život rozvedené Američanky se dvěma dětimi v krizových třicátých letech neslibuje veselici k popukání. V první knize se autorka vrací z farmy, kde s manželem chovala slepice (prvotina Vejce a já - vyšlo odděleně), do města k mamince a sourozencům, shání práci, snaží se vyjít s penězi, šéfy a nápadníky. Aby existenčních starostí nebylo málo, onemocní tuberkulózou (Morová rána) a léčba v bezplatném sanatoriu rozhodně není žádný med. Třetí kniha, kde se s novým manželem přestěhuje na ostrov a čelí zejména pubertě svých dcer mi vždycky připadala oddechová, ale možná je to jen tím, že nemám děti.

Materiálu dost na dvět tragedie a jedno drama. Naštěstí byla autorka obdařena nejen literárním talentem, ale také pozorovacími schopnostmi, úžasným nedostatkem sebelítosti a sžíravým smyslem pro humor a její vyprávění nevyvolává zděšení a soucit, ale úsměv a dobrou náladu. Jde o spolehlivý odpuzovač remcání a sebelítosti. Po přečtení pár stránek se vaše vlastní chmury a starosti scvrknou - protože podobné (a v mnoha ohledech horší), i když v jiném čase a místě, měl někdo před vámi a zvládnul to. A možná se nesmál přímo v té chvíli, ale za čas určitě.

Jedno překvapení mi Betty přichystala ještě pár let po prvním přečtení. V jedné části reaguje sestra Mary na Bettyiny námitky, že se nedokáže dostat z hor včas do města, výrokem "Hanibal šel pěšky přes Alpy." Moc se mi to líbilo a když jsem v knihkupectví kolem roku 95 narazila na originál, honem jsem listovala, jak se má oblibená věta řekne anglicky. V příslušné pasáži o Hannibalovi ani slovo. Původně totiž podle Mary "Bílí Rusové přešli Sibiř", jenže troufněte si to přeložit v sedmdesátých letech do češtiny.

Tak nebo tak, Hannibal, Rusové i Betty to zvládli. A pokud potřebujete povzbudit při hledání zaměstnání, nemoci nebo výchově dětí, paní MacDonaldová ujde kousek i s vámi.


(Betty MacDonaldová: Co život dal a vzal, přeložila Eva Marxová, vydalo nakladatelství Vyšehrad 1987)

Založení knihovny

Během posledních sedmi let jsem sedmkrát změnila bydliště. Jestli je vážně lepší dvakrát vyhořet, než se jednou stěhovat, byl to trvalý požár. Kromě pozitivních stránek - zběhlost ve shánění bytů, odolnost vůči chaosu, minimalizace množství krámů - s sebou tahle permanentní revoluce přinesla i nevýhody. Například nemám na prahu středního věku nic, co by se dalo nazvat domácí knihovnou. Ano, já, od třetí třídy ZŠ těžce závislá čtenářka (existuje biblioholismus?) přežívám z víceméně náhodné hromádky knih a laskavostí veřejné knihovny.
Teď však intenzivně zapouštím kořeny a zřízení policové knihovny přes celou stěnu plánuji jako akci číslo dvě - hned po upgrade kuchyňské linky. A zatím vytvářím seznam vhodných knih. Časem můžete nahlédnout.