Plány v plánech jiných plánů

K sepisování porodního plánu jsem přistoupila tak zodpovědně, jak mi to třetí trimestr a schopnost soustředit se až 3 minuty v kuse dovolily. Vyhledala jsem na internetu vzory, zamyslela se… a rázem jsem se začala cítit jako Kohn, když psal z obchodní cesty telegram ženě.

• přeji si přirozený porod – no, tak on si málokdo přeje porod nepřirozený, že. A pokud ano, tak k tomu mívá důvod. A řeší to podstatně dřív než při nástupu na porodní sál.
• bez zbytečné medikace – že by ke mně jinak jako přitančil doktor a zvolal „Teď vám píchnu naprosto zbytečnou injekci,“ jo?
• nedělejte mi císařský řez – že by zrovna sekce šla takhle na objednávku? Kdybych tam napsala, že CS chci, tak mě snad na požádání kuchnou?
• chci použít následující porodní pomůcky – kurnik, co já vím, co budu chtít používat?

A vůbec, jak mám vědět, jestli budu chtít či potřebovat epidural? Oxytocin? Volný pohyb? Monitor? Když nastanou komplikace, tak co? Pokud to pomůže miminu, tak se klidně nechám nadopovat do bezvědomí a zavěsit nohama ke stropu, bez ohledu na své původní představy. Jenom… jenom si o tom chci rozhodnout sama.

Můj porodní plán nakonec obnášel jediné přání: Když se mnou budete chtít něco dělat, tak se se mnou laskavě napřed poraďte a řiďte se podle toho, pro co se rozhodnu já. Kromě dělohy mám i mozek a hodlám i na porodním sále používat obojí.

Vyhodnotila jsem ho jako příliš agresivně znějící a nevhodné pro přímočaré předložení. Papír jsem zahodila a rozhodla se jít v případě nutnosti za svým raději guerillovým způsobem.

Pokud někdo neví, jak psal Kohn telegram:
Kohn chce poslat z obchodní cesty ženě telegram: „Milá ženo, prodal jsem dobře. Přespím u bratrance a zítra večer přijedu domů. Tvůj Hugo“
Cena ho zarazí a rozhodne se tedy telegram zkrátit. A vyškrtává: „milá ženo“ – no, to ona ví, že je moje milá žena, to jí psát nemusím. „Dobře“ – copak já prodám někdy špatně? „Prodal jsem“ – jel jsem snad nakupovat? Vždyť ví, že jsem jel prodávat. „U bratrance“ – to dá rozum, že když tu mám rodinu, tak nebudu nocovat v hotelu. „Přespím“ – myslí si snad, že budu flámovat? „Přijedu“ – copak čeká, že přiletím aeroplánem? „Zítra večer“ – přece si nemyslí, že bych to stihnul domů dřív. „Domů“ – a kam bych měl jezdit? Do Krkonoš snad? No, a že jsem její Hugo, to taky ví! 

(Plány v plánech jiných plánů pocházejí z Duny Franka Herberta. Sice tam o porody moc nejde, ale je to má velmi oblíbená knížka.)

Těhotenství lidi mění

Zevnitř a bez varování. S postupujícím těhotenstvím rostl i můj zájem o mamablogy, potažmo těhotenské blogy. Pryč bylo znuděné přecházení zpráv o ranních nevolnostech a potížích se svižným pohybem, teď jsem je hltala a vyvozovala z nich, co mě v nejbližších měsících asi čeká.

Speciální pozornost jsem věnovala popisům návštěv ordinací a samozřejmě porodům. Ze srdce jsem soucítila s pisatelkami, popisujícími nepříjemné a přezíravé chování zdravotníků – a zcela sobecky přemýšlela, co dělat, když na něco podobného narazím sama. Děsila jsem se chvíle, kdy (jak popsala jedna bloggerka) po návštěvě lékaře cestu domů provzlykám.

Poté, co jsem si do těhotenské průkazky k prvnímu screeningu vlastnoručně dopsala „vzorek po odběru ztracen“, seřvala na tři dobyrecepční na genetice, protože mě blbě objednala, a vyměnila malý ventilk plynové bombě za větší bez paragonu v ruce, přiznala jsem si, že něco je jinak. Těhotenství ze mě rozhodně neučinilo nervní lítostivoubytost, která se lehce rozpláče. Mě hormony zocelily a napružily. Tvrdějsem prosazovala slogan „Jsem těhotná, buďme na mě hodní,“ a okolí namě skutečně hodné bylo. Zpravidla nemělo jinou možnost. Čím dál vícjsem si připadala jako rotwajler zakletý do velryby.

Představa, že si na mě – bezmocné a v bolestech – porodnícivylijí vztek za to, že je ruším od sledování oblíbeného seriálu,nadopují mě léčivy až po uši a vůbec na mě budou oškliví, mě ale pronásledovala dál. Zvažovala jsem, jestli k porodu místo nastávajícího otce nepovolat kamaráda právníka a rázného stokilového známého, taktoučitele autoškoly pro nákladní vozidla, který své žáky školí za pomocinásady od smetáku. Tuto možnost jsem po zralé úvaze zavrhla, neboťk oběma jmenovaným chovám sympatie.

Rozhodla jsem se svěřit drahému, aby si nemyslel, že jde k porodu proto, aby mě držel za ruku. Přísně dohlížet na doktory tam bude! Neprozřetelně jsem toto téma zařadila hned za historku, jak jsem donutila řidiče autobusu zastavit na zastávce, kterou běžně projížděl. (Dodnes netuším, jestli tam nestavěl z pohodlnosti nebo ji neměl v jízdním řádu. Teď i tehdy mi to bylo jedno – JÁ TĚHOTNÁ tam chtěla vystoupit.)

Chvíli jsme tedy řešili, jestli drahý bude dohlížet na to, aby neubližovali lékaři mně nebo já lékařům. Nakonec to vypadalo, že je připraven zvládnout obojí. A pronesl uklidňující větu: „Vždyť si sepiš porodní plán.“

(O porodním plánu někdy příště.)

Krjéček

Pravda o tom, proč s nimi zůstáváme. Nedávno jsem tady na eMiminu zahlédla diskusi, rozebírající, proč ženy zůstávají se svými partnery. Debata to byla závažná, směřovala kamsi do oblasti emancipační psychologie a Stockholmského syndromu.


A já si vzpomněla, že vlastně vím.

V dávných dobách, když jsem pracovala jako recepční v penzionu, nám jednoho dne pokojská, paní Ljudmila, původním povoláním vysokoškolská učitelka, zvěstovala, že její dítě si přeje zvířátko. Konkrétně křečka.

Ksuša přijela z Ukrajiny celkem nedávno, posledních 5 let ji vychovávala babička, až teď si ji rodiče mohlí vzít do Čech. Paní Ljudmila chtěla znovunalezené dcerce dopřát, co jen šlo, ale křečka? Křeček je hlodavec, malý, chlupatý, skoro jako myš a myší se Ljudmila štítí. Nakonec se z lásky k dítěti překonala a z jedné směny vyrazila směrem ke zverimexu.

Časem probleskly v pracovních pauzách zprávy, že křeček(v Ljudmilině výslovnosti „krjéček“) není tak špatný. Že pěkně kouká, hezky žere trávu a vlastně je celkem roztomilý. Že ho asi paní Ljudmila nebude zkoušet omylem zašlápnout nebo skřípnout do sedačky, jakplánovala původně.

Křeččí téma se většinou rychle vyčerpalo a pozornost se přenesla narodinu, konkrétně na muže. A paní Ljudmila se při zmínce, že její muž změnil práci, mimochodem zadumala, k čemu ho vlastně má.

Oba mají dvě práce, potkávají se mezi dveřmi, směny se jim kříží. Pokud jsou oba doma, většinou jeden z nich spí. Muž mnoho neuklidí, neuvaří, na úřadech nic nevyřídí…

Jako příznivec jednoduchých řešení jsem se jí zeptala, proč si tedy muže ještě nechává. Paní Ljudmila zamyšleně vyfoukla cigaretový dým,pousmála se a měkkým ruským přízvukem pronesla:

„To zvýkněš, Ítka. Kák na krjéčeka.“

Sukýnka se mi krátí

Kdo mi mou čest navrátí, pěje se v lidové písni. V návratu cti jsem velký problém neviděla, se sukýnkou to bylo horší. Nejsem typ ženy, která má bod G na konci slova shopping a ani těhotenské hormony na tom nic nezměnily. Na druhou stranu bylo jasné, že se změní moje tvary a oděv by se měl přizpůsobit.

První vzedmutí proběhlo ve vyšším patře. Na to jsem nasadilapodprsenky, zakoupené krátce před otěhotněním pod heslem „nenechám sitýrat prsa“. Podprsenkové odbornice by je asi označily za kryty nabradavky, neboť nepodpíraly, neformovaly a nevytvářely na hrudi požadovanéúdolíčko. Naopak tam ponechávaly čtyřproudou dálnici. Ale takynetlačily, nezarývaly se a neinkasovala jsem pohoršené pohledy, že ženskáv tomhle věku chodí nahoře bez. O takovém ňadrokrytu jsem snila od doby,kdy jsem zakoupila první podprsenku až do chvíle, kdy mě napadlo zkusiti jinou velikost než 75B. Bratru nějakých patnáct let.

Tento úžasný tovar se během pár těhotenských týdnů proměnil zasv normální tísnivé podprsenky, ale stejně – zaplať Bůh za něj. Oddalšího nákupu mě odrazovala představa svlékání a navlékánípodzimních vrstev v nehostinných kabinkách (patrně ve vietnamskýchhalách, protože samozřejmě šetříme na miminko). Navíc jsem netušila,jakých rozměrů dosáhnu za dalších pár týdnů. A aspoň jsem měla to údolíčko.

Odění rozšiřujícího se pasu jsem se zkraje rozhodla také vyřešit prohledáním domácích zásob. Odhalila jsem obepínavé superelastické kalhoty, které mě donutil zakoupit dávný expartner, „abych byla sexy kočka“. Tenkrát jsem v první fázi odmítla jeho představy o mém správném odění a v druhé expartnera celkově. Teď jsem rozjímala nadmocnou silou jeho podvědomí, které patrně toužilo po děťáku a nikoliv po bezstarostném bohémském životě, jaký ex praktikoval.

Sexy kalhoty se totiž ukázaly jako dokonale raně těhotenské a věrně pružily zhruba do pátého měsíce. Druhý kousek z té doby, sexy tričko,jsem v náhlém osvícení identifikovala jako kojící, protože jsem sidobře pamatovala, jak mi z něj vypadávala prsa.

Teprve když rozjíždějícímu se zipu sexy kalhot nepomáhala už ani gumička zaháknutá za knoflík, začala jsem plánovat nákupy. Sice nejsem příliš citlivá k oděvním trendům a módní policie by mě asi přibodla svými jehlovými podpatky na kozačkách k trávníku a umlátila kabelkou, ale chodit s rozcapeným poklopcem a břichem lezoucím z halenky je moc i na mě. Nastávající babičky souhlasily, že vnouče je nutno důstojně odívati v prenatálním stavu. Místo vánočních darů jsem dostala dvě obálky apokyn, ať se obléknu.

Angažovala jsem svého drahého coby módního poradce a vyrazili jsme.Z nákupního centra jsem se po půl dni vypotácela s taškami, které obsahovaly – krom jiných drobností – i pončo a dvoje šaty v délce decentně nad kolena. V šatech prý jsem totiž dle poradce nejkrásnější.Zbytek nohou jsem zahalila do silných punčocháčů a vydala se oslňovat dočekáren ordinací a sporadicky i do práce.
Přešla zima, oteplilo se a já se přesunula z velkoměsta na ves. Tou dobou jsem přišla o jedny šaty, a to náhodným pohledem do celotělovéhozrcadla. Do té chvíle mi totiž bylo utajeno, že se mi dme nejen břicho (nakteré jsem byla hrdná), ale i záď (na kterou jsem zas tak hrdá nebyla).Netoužila jsem zbytek těhotenství vypadat jako Ferda Mravenec bez šátečku a úpletovky jsem hbitě odložila.
Pořídila jsem si jako náhradu skutečné těhotenské, s knoflíky ve třech řadách a laclem. Světle béžové. Na nich jsem si ověřilafungování gravitace – doba od oblečení do přitažení drobných, lečtěžko odstranitelných drobných těles, jako kapek marmelády, nutely a oleje, nepřesáhla v průměru 20 minut. Krom toho začaly pnout v místech, kde povolovací knoflíky nebyly.

S nadcházejícím létem jsem punčochy odhodila v dál a na výlety doblízkého městečka jsem nosila raději pohodlné šaty nadkolenní kostkované než béžové, pokypané. Že něco není v pořádku, mě upozornila sousedka bodrým zvoláním, kam jdu tak nalehko. Přeložila jsem si její poznámku jako výzvu k decentnějšímu zahalení, ale nebylo do čeho. Šaty místo stehen zakrývaly zvětšující se břicho, a i s tím měly dost práce. Naštěstí jsem se nemusela zabývat tím, kam by mi bylo vidět při předklonu – vzhledem k mým rozměrům byl takový prostocvik vyloučen.

Módnímu poradci jsem poreferovala, jak jsem partě dělníků, preferujících rubensovské tvary, v supermarketu stála za to, aby vyčkali,než si vyberu a předejdu je, aby se na mě podívali zezadu. A vyzvala hok dodání rezervního oděvu. Dostala jsem samozřejmě šaty – stejné délky jako mé původní, ale letně průsvitné.

Můžu zodpovědně prohlásit, že nejvyzývavěji a nejodhaleněji oblečená jsem během celého svého života chodila ve třetím trimestru těhotenství. Puberta, adolescence nebo období nahánění chlapů tomu nesahají ani po kotníky. Jen doufám, že mě opravdový vrchol nečeká v domově důchodců.

Co jsou české macechy zač?

Noční můry vašich životů. Když jsem si do vyhledávače zadala výraz „macecha“, vyplivl mi několikodkazů z bulváru, pár erotických povídek a pohádky. Tudy cestak poznání nevede. Budu muset stavět na svých kusých zkušenostech a postřezích.

Takže za prvé: Macecha je žena – vamp. Má zjevně dostateksex-appealu (samozřejmě umělého a pracně udržovaného) na to, abypřišla, vytrhla muže z lůna šťastné rodiny, rozbila manželství a stala se macechou. Na druhou stranu ta ubožačka nemá dostatek přitažlivosti nato, aby zaujala a udržela muže nezadaného nebo aspoň bezdětného. Z toho plyne: Buď dokáže svou atraktivitu naprosto přesně vybalancovatnebo selektivně nastavit.

Za druhé: Macecha vždy může za rozvrat rodiny. A to bez ohleduna to, kdy se objeví. Protože kdyby se neobjevila vůbec, muž by nakonecurčitě pochopil, o co přichází, a vrátil by se k původní ženě. Pokolenou. Důvody k rozchodu či rozchodu, uváděné kteroukoliv stranou kdykoliv před zjevením macechy, byly ve skutečnosti nepodstatné. Pakliže jerozcházecí aktivita nebo snad i jasné příčiny (třeba jiný muž) nastraně ženy, macecha na ni bezpochyby předem telepaticky působila. Z tohoplyne: Je vybavena parapsychickými vlastnostmi, minimálně schopností věštit (i několik let dopředu) a hypnotizovat na dálku.

Za třetí: Macecha nenávidí děti svého muže. Z celé duše touží po tom, aby chodily v roztrhaných hadérkách a živily se suchými kůrkami. Zvolila si život s dětným mužem ve státě, kde je vyživovací povinnost vůči dětem jasně uzákoněná a soudně vymahatelná, přesto zevšech sil usiluje, aby všechny peníze muž obětoval pro její štěstí a pohodlí a na děti nic nezbylo. Umí ovlivnit i soud tak, aby se jí to aspoňzčásti podařilo. A to se tam vůbec nemusí dostavit. Navíc ji v tomhleohledu muž nikdy neprokoukne. Z toho plyne: Vyhledává výzvy, které vypadají naprosto nesplnitelně a dokáže je celkem úspěšnězvládat.

Za čtvrté: Přestože macecha děti nesnáší, zlovolně se je snaží ukrást vlastní matce. A daří se jí to. Ačkoliv na ně samozřejmě (na rozdíl od matky) odmítá vynakládat peníze, čas a úsilí.Z toho plyne: Zvládá děti s grácií hammelnského krysaře. Bez námahy.

Začínám přemýšlet, jestli mám zrovna tyhle věci o sobě někomu rozmlouvat…

Příšerná macecha (překlad textu)

Toto je můj překlad textu The Evil Stepmother od Maureen F. McHugh.
Přeloženo se svolením autorky.  Translated with permission of the author – thank you, Maureen!

Vracela jsem se s Adamem, svým devítiletým nevlastním synem, domů z kung fu. „Maureen,“ řekl Adam – říká mi Maureen, protože mu bylo sedm, když jsme se s Bobem vzali a říkal mi tak už předtím. „Maureen,“ řekl Adam, „budeme mít vánoční stromeček?“
„Jo,“ odpověděla jsem, „jasně.“ Na chvilku jsem se zamyslela. „Adame, proč jak tě napadlo, že bychom neměli vánoční stromek?“
„Kvůli tomu novému domu,“ řekl celkem věcně. „Myslel jsem, že nám to nedovolíš.“
Je divný pocit, zjistit, že vás někdo považuje za osobu, která by mohla zakázat vánoční stromečky.
Dělali jsme si legraci z toho, jaká jsem strašlivá macecha. Přesně řečeno, byla jsem strašlivá pekelně ukrutná fašounská macecha. Říct to nahlas přineslo úlevu. Vlastně s Adamem docela dobře vycházíme. Ale je pravda, že všechny macechy jsou strašlivé. Je to v povaze toho vztahu. Pokud vím, je to nevyhnutelná část vztahů s nevlastními dět­mi.
Do všech důležitých vztahů vstupujeme bez jasné představy, kam vlastně jdeme; svatba, porod, přátelství. Máme mapy, o kterých věříme, že jsou pravdivé; vztahy našich rodičů, pokyny v knížkách o výchově dětí, krajinu svého vlastního dětství. Ty mapy jsou v nejlepším případě přibližné, a v tom nejhorším zavádějící.
Z nefunkčních rodin vyrůstají další nefunkční rodiny. Špatné vzory se předávají z generace na generaci. Přes všechny školící programy o nevlastním rodičovství a talk show to není o nic méně pravda ani o nic méně vážné.
Mapa nevlastního rodičovství je jedna z nejhorších, protože je založená na lži. Ta lež zní, že z vás bude máma nebo táta. Když máte na starosti dítě, tak ho vychováváte. Buď tam jste nebo ne. Buď se o Adama starám, balím mu svačiny, kontroluji mu úkoly, vozím ho na kroužky a domů a nutím ho jíst mrkev, nebo ho zanedbávám. Konec konců, Adam potřebuje jíst mrkev. Potřebuje někoho, kdo bere jeho úkoly vážně. Potřebuje, aby mu někdo řekl, ať se obuje, že je čas jít na autobus. Potřebuje, aby mu někdo vysvětlil, že před babičkou a učitelkou nemá říkat „doprdele“.
Ale on už matku má a já to nejsem, a nezáleží na tom, jak moc se o něj stará nebo nestará ona a jak moc se o něj starám nebo nestarám já. Nikdy jeho máma nebudu. On to ví, já to vím. Macechy pro děti neznamenají nic příjemného. Když jsem si Adamova tátu vzala, pro Adama to znamenalo, že se rodiče k sobě nemůžou vrátit, aniž by mě nějak vyšachovali. Znamenalo to, že bude muset do svého domova přijmout cizinku, kterou nezná a možná ani nebude mít rád. Znamenalo to, že je prakticky bezmocný. Nezáleželo na tom, že Adamovi rodiče by se k sobě stejně nevrátili, protože Adam chtěl vídat svou mámu a chtěl být se svým tátou, a nejjednodušší cesta, jak to zařídit, by bylo dát je zase dohromady.
Je to něco, na co většina nevlastních rodičů není připravená, protože děti často o přízeň nastávajících nevlastních rodičů usilují. Chodíte na rande a to je vzrůšo. Adam byl nadšený, že si mě jeho táta bude brát. Chtěl, abychom dělali věci společně. Ale týden před svatbou taky chtěl vědět, jestli by se jeho rodiče mohli vrátit k sobě. Nešlo o to, že by nepochopil, že tyhle dvě věci se naprosto vylučují, spíš v jeho očích naprosto nesouvisely. Když jsem se stavila na návštěvu, bylo to príma. Ale skutečný život byla máma a táta.
Svatba to zrušila. To byla první příšernost, kterou jsem provedla.
Druhá příšernost, kterou macecha udělá, je, že vás připraví o část rodiče. Představte si to, jste ženatí nebo vdané, a vás partner se najednou rozhodne přivést do domácnosti někoho dalšího, aniž by se vás zeptal. Vy se musíte přizpůsobit. Váš partner věnuje pozornost Tomu Druhému, a když věnuje pozornost Tomu Druhému, tak si nevšímá vás. Představte si, že Ten Druhý určuje pravidla. V manželství se tomu říká bigamie a je to trestné.
Pro dítě je to o to horší, že už jednoho rodiče ztratilo. Teď si někdo nárokuje zbývajícího rodiče pro sebe. Zbraně nevlastních dětí jsou zbraněmi bezmocných, zbraněmi guerilly. Útoky. Sabotáže. Bezelstné řeči o tom, co ošklivého o vás říkala jejich skutečná matka. Námitky proti způsobu, jakým prostíráte, protesty proti stěhování nábytku, které jste vymyslela. A nevlastní děti – daleko víc než děti v původních vztazích – velice ostře vnímají spory mezi vlastním a nevlastním rodičem.
Když jsem se vdávala, bylo mi třicet tři, děti jsem neměla a nikdy žádné nechtěla. Jsem knihomol, takže než jsem se vdala, nakoupila jsem knížky o tom, jak být macechou. Žádala jsem, abychom před svatbou a během přípravy na svatbu všichni zašli do rodinné poradny. Knihy mi vykreslily chmurný obrázek. Ženy dostávaly deprese. Ženy se cítily jako služky. Ženy onemocněly. Byla tam spousta pravidel – dítě potřebuje trávit nějaký čas samo se svým biologickým rodičem a nějaký zase se svým nevlastním rodičem a musí se to pravidelně střídat; macecha by měla mít něco, co by jí dávalo pocit vlastní identity; nestěhujte se do jejich domu – pokud můžete, začněte společně v novém.
Líbilo se mi, že tam jsou pravidla, tak jsem je dodržovala a hodně mi pomohla (i když se obávám, že podobně jako teorie o výchově dětí, i naše teorie o nevlastním rodičovství podléhají módě a za padesát let budou pokyny v knížkách úplně jiné.) Ale pořád jsem byla příšerná, a to mě skličovalo ze všeho nejvíc. Cítila jsem se chycená do pasti role, kterou jsem si sama nevybrala. To, že jsem se stala macechou, změnilo definici toho, kdo jsem, a nic, co jsem udělala, nedokázalo té neúprosné změně vzdorovat. Předpokládám, že mateřství taky změní to, kým jste. Část mé změny byla taky taková – seděla jsem na lavičce v jedné řadě s napjatými matkami na oblastním přeboru bojových umění. Chodila jsem do školy a byla Adamova matka. Byla jsem Adamova máma. Bylo legrační, jak jsem se kvůli tomu najednou cítila ve středním věku. Dřív jsem vešla do obchodu a kupovala módní věci jako čekankové puky, tucet muffinů, lahev šampaňského a dva tuňákové steaky. Teď koupím krabici kukuřičných lupínků, hamburgery a kartón džusu. Předtím jsem si kupovala předražené bundy a drahé kostýmky. Teď vrazím do Tesca a v oddělení chlapecké módy popadnu čtyři svetry a  dvě výhodná balení ponožek.
Když jsem si kupovala čekanku a šampaňské, pokladní se mě ptávala, jaké mám na večer plány. Ale když kupujete lupínky a hamburgery, nikdo se vás na vaše plány nezeptá.
Za tím vším se objevila děsivá představa Adama v šestnácti letech. Adolescentní rebel z rozvrácené rodiny, potloukající se po domě, se spoustou průšvihů a pořád naštvaný. Jako mnoho nevlastních dětí musel zvládnout nesmírnou duševní zátěž. U něj vycházelo na povrch napětí jeho rozšířené rodiny. Byl mrzutý, plačtivý, naštvaný na mně a stejně tak naštvaný na svou matku. Věděla jsem, že Adam je oběť toho všeho, ale když stojíte po pás mezi aligátory, je těžké mít na paměti, že původně jste chtěli vysušit bažinu. Četla jsem, že budu otrávená, ale nic mě nepřipravilo na to, že v manželství půjde o tohle cizí dítě. Nevzala jsem si Adama, on si nevzal mě, a stejně moje manželství stahoval ke dnu. Můj muž i já jsme se zabývali Adamem a byli jsme z toho příliš vyčerpaní, než abychom mohli být manželi.
Moje vztahy s Adamem byly dobré, lepší, než vztahy popisované ve všech těch knížkách. Bylo z něj spokojenější, zdravější, vychovanější dítě, než byl, když jsem si Boba brala – konec konců, je jednodušší být rodičem, když jste na to dva. Lidi mě chválili, jakou jsem odvedla dobrou práci. Jenom já jsem tušila, že v jádru vztahu mezi mnou a Adamem je cítit chlad. Mohla jsem se utěšovat, že je na tom líp, než předtím, než jsem si vzala Boba, a byla to pravda. Ale věděla jsem, že něco je lež.
Jednou Adam naštvaně prohlásil, že se chovám líp ke psu než k němu. Samozřejmě, měla jsem svého psa ráda, on mě zbožňoval, a Adam, no, Adam a já jsme měli cosi jako příměří. Ten typ vztahu, co může mít dítě s osobou, která by mohla zakázat přinést do domu vánoční stromeček. Takže obvinění zasáhlo cíl.
Začala jsem se chovat ke svému nevlastnímu synovi jako ke svému psovi. Naprosto doslova. Ve fyzickém kontaktu mezi chlapcem a macechou bývá podivné napětí. Objímala jsem Adama a líbala jsem ho na čelo, na nos, kamkoliv kromě úst. Dávám pozor, jak se ho dotýkám. Obávám se, že telefonát ze sociálky je jednou z nočních můr nevlastních rodičů. Ale po téhle poznámce jsem ho začala drbat na hlavě, stejně jako drbu za uchem svého psa. Škrábala jsem Adama na zádech. Hladila jsem ho. občas jsem dala Adamovi odměnu, stejně jako svému psovi. Napřed to bylo všechno jen vykalkulované, ale během velmi krátké doby se z uklidňování Adama stala přirozenost.
Tím se všechno změnilo.
Adamovi je skoro dvanáct a strašidlo delikventního teenagera v rozvrácené rodině mě stále děsí, ale teď už nevypadá tak pravděpodobně. A jak Adam roste, máme s mužem víc času na to být manželi.
Dívám se na to ze strany nevlastních rodičů a říkám vám, že být příšerná je těžká práce. Velice těžká. Být nevlastní rodič je nejtěžší věc, jakou jsem kdy dělala. A odměny za to jsou pramalé. Nikdo vás nepoplácá po rameni, protože jste se vzdala potěšení z čekankových puků, šampaňského a tuňákových steaků ve prospěch omáčky ke špagetám a hamburgrů. To mámy dělají. Samozřejmě s tím rozdílem, že ony jsou mámy.

Tady bude pořádek!

Tady budou akorát knížky!

Ostatní výkřiky jsem přestěhovala jinam.