Gerald Durrell - Mluvící balík

Gerald Durrell psal kvůli finančnímu přilepšení provozu své soukromé ZOO a pokud vím, nijak to neskrýval. Jeho knížky jsou zajímavé, zábavné, vtipné a tvořené dle jednotného receptu. Vezme větší množství zvířat (exotická výhodou), pár sympaticky praštěných lidí, lehce promíchá, aby vznikly neuvěřitelné situace, okoření posedlostí zoologií a smyslem pro humor a podává na základě vlastní zkušenosti. Báječný relax a po páté knížce už nevíte přesně, která je která.

Mluvící balík je jiný. Kvůli úvodnímu věnování si ráda namlouvám, že vznikl tak trochu mimo "komerční proud", jako prázdninová pohádka pro oblíbené dítě. Plná mytologických (a zpravidla mluvících) zvířat, z nichž většina je lehce střelená, takže si s mírnou pomocí kouzelníka H. H. Velebobule při vytváření podivných scének vystačí sama. Samotná osa příběhu není nijak převratná a s proniknutím dětí do pohádkové země si například pánové Carroll a Ende pohráli vynalézavěji, ale ta atmosféra!

Z Mluvícího balíku vyzařují prázdniny. Spolehlivě a na dálku. Se sluníčkem, teplem, spoustou barev a překvapení. Kdy jindy člověk může narazit na zátkovník korkový (hádejte, k čemu slouží) nebo na čarotelecí rosol, který v létě chladí a v zimě hřeje a můžete jej vmyslet prakticky do čehokoliv. A takovéhle nápady na vás budou jukat z každé stránky.

Nezbytně přítomný boj dobra se zlem je poněkud operetní, takže hrůzy nedostatek, ale nenudíte se ani chvilku. Ona záchrana země Mytologie před přemnoženými bazilišky, alergickými na levandulovou voňavku vyžaduje hodně nečekaných akcí.

Z postav je mi osobně nejblíž zpívající pavoučice Dulcibela - zpívat neumím, ale její výkřik "Budu přezimovat!" jsem už párkrát použila. A mimochodem, on ten Germainin přístup má taky něco do sebe...

Knížku krásně ilustroval Aldof Born - a zakomponované vysvětlivky mě úplně fascinovaly. Možná proto mi večerníček (tuším od Šalamouna) způsobil kruté zklamání.

Jo, a z čarotelecího rosolu mám džíny.

Džuničiró Tanizaki - Sestry Makiokovy

Román o životě japonské rodiny v třicátých letech vyniká nenápadností a klidem. Sebedramatičtější situace jsou líčeny v tlumených, poklidných tónech. Když přičtu plastické pozadí "exotické", neevropské kultury a svou tehdejší pubertální naivitu, možná pochopíte, proč jsem zpočátku považovala Sestry Makiokovy za idylický, neakční román. Přitom líčená citová hnutí a zvraty mají sílu tsunami. Vtip je v tom, že Tanizaki zřídka popisuje přímo pocity a myšlení svých hrdinů. Pokud vůbec, tak je to spíš letmá zmínka. Líčí prostředí a chování, a Japonci (a Japonky) se chovají většinou uhlazeně.
Za zdánlivě volně plynoucím líčením snah o provdání třicetileté Jukiko se ukazují obtíže čtyř sester ze starobylé a svým způsobem staromódní rodiny v moderní době. Paradoxně nejhůř na společenské změny doplácí "nejevropštější" a nejemancipovanější Taeko.

Při prvním čtení mě Tanizaki uchvátil líčením japonského prostředí, kultury a myšlení. Kromě převyprávěných pohádek o soudci Ookovi je to má první japonská knížka a nejspíš už budu "japonskost" všech dalších poměřovat právě jí.

Autor skutečně důsledně "ukazuje akcí" a dosahuje tím daleko silnějšího a trvalejšího efektu než jiní psychologizujícími rozbory. Kromě toho šetří přídavnými jmény - i tím se jakoby vzdává možnosti čtenáře ovlivnit ve prospěch té či oné postavy.

Tuhle knížku je můžu číst dokolečka. A pokaždé se objeví jiná fazeta.

(Džuničiró Tanizaki: Sestry Makiokovy, překladVlasta Winkelhöferová, vydalo Nakladatelství Svoboda 1977)