Román o životě japonské rodiny v třicátých letech vyniká nenápadností a klidem. Sebedramatičtější situace jsou líčeny v tlumených, poklidných tónech. Když přičtu plastické pozadí "exotické", neevropské kultury a svou tehdejší pubertální naivitu, možná pochopíte, proč jsem zpočátku považovala Sestry Makiokovy za idylický, neakční román. Přitom líčená citová hnutí a zvraty mají sílu tsunami. Vtip je v tom, že Tanizaki zřídka popisuje přímo pocity a myšlení svých hrdinů. Pokud vůbec, tak je to spíš letmá zmínka. Líčí prostředí a chování, a Japonci (a Japonky) se chovají většinou uhlazeně.
Za zdánlivě volně plynoucím líčením snah o provdání třicetileté Jukiko se ukazují obtíže čtyř sester ze starobylé a svým způsobem staromódní rodiny v moderní době. Paradoxně nejhůř na společenské změny doplácí "nejevropštější" a nejemancipovanější Taeko.
Při prvním čtení mě Tanizaki uchvátil líčením japonského prostředí, kultury a myšlení. Kromě převyprávěných pohádek o soudci Ookovi je to má první japonská knížka a nejspíš už budu "japonskost" všech dalších poměřovat právě jí.
Autor skutečně důsledně "ukazuje akcí" a dosahuje tím daleko silnějšího a trvalejšího efektu než jiní psychologizujícími rozbory. Kromě toho šetří přídavnými jmény - i tím se jakoby vzdává možnosti čtenáře ovlivnit ve prospěch té či oné postavy.
Tuhle knížku je můžu číst dokolečka. A pokaždé se objeví jiná fazeta.
(Džuničiró Tanizaki: Sestry Makiokovy, překladVlasta Winkelhöferová, vydalo Nakladatelství Svoboda 1977)
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat