Krjéček

Pravda o tom, proč s nimi zůstáváme. Nedávno jsem tady na eMiminu zahlédla diskusi, rozebírající, proč ženy zůstávají se svými partnery. Debata to byla závažná, směřovala kamsi do oblasti emancipační psychologie a Stockholmského syndromu.


A já si vzpomněla, že vlastně vím.

V dávných dobách, když jsem pracovala jako recepční v penzionu, nám jednoho dne pokojská, paní Ljudmila, původním povoláním vysokoškolská učitelka, zvěstovala, že její dítě si přeje zvířátko. Konkrétně křečka.

Ksuša přijela z Ukrajiny celkem nedávno, posledních 5 let ji vychovávala babička, až teď si ji rodiče mohlí vzít do Čech. Paní Ljudmila chtěla znovunalezené dcerce dopřát, co jen šlo, ale křečka? Křeček je hlodavec, malý, chlupatý, skoro jako myš a myší se Ljudmila štítí. Nakonec se z lásky k dítěti překonala a z jedné směny vyrazila směrem ke zverimexu.

Časem probleskly v pracovních pauzách zprávy, že křeček(v Ljudmilině výslovnosti „krjéček“) není tak špatný. Že pěkně kouká, hezky žere trávu a vlastně je celkem roztomilý. Že ho asi paní Ljudmila nebude zkoušet omylem zašlápnout nebo skřípnout do sedačky, jakplánovala původně.

Křeččí téma se většinou rychle vyčerpalo a pozornost se přenesla narodinu, konkrétně na muže. A paní Ljudmila se při zmínce, že její muž změnil práci, mimochodem zadumala, k čemu ho vlastně má.

Oba mají dvě práce, potkávají se mezi dveřmi, směny se jim kříží. Pokud jsou oba doma, většinou jeden z nich spí. Muž mnoho neuklidí, neuvaří, na úřadech nic nevyřídí…

Jako příznivec jednoduchých řešení jsem se jí zeptala, proč si tedy muže ještě nechává. Paní Ljudmila zamyšleně vyfoukla cigaretový dým,pousmála se a měkkým ruským přízvukem pronesla:

„To zvýkněš, Ítka. Kák na krjéčeka.“