Těhotenství lidi mění

Zevnitř a bez varování. S postupujícím těhotenstvím rostl i můj zájem o mamablogy, potažmo těhotenské blogy. Pryč bylo znuděné přecházení zpráv o ranních nevolnostech a potížích se svižným pohybem, teď jsem je hltala a vyvozovala z nich, co mě v nejbližších měsících asi čeká.

Speciální pozornost jsem věnovala popisům návštěv ordinací a samozřejmě porodům. Ze srdce jsem soucítila s pisatelkami, popisujícími nepříjemné a přezíravé chování zdravotníků – a zcela sobecky přemýšlela, co dělat, když na něco podobného narazím sama. Děsila jsem se chvíle, kdy (jak popsala jedna bloggerka) po návštěvě lékaře cestu domů provzlykám.

Poté, co jsem si do těhotenské průkazky k prvnímu screeningu vlastnoručně dopsala „vzorek po odběru ztracen“, seřvala na tři dobyrecepční na genetice, protože mě blbě objednala, a vyměnila malý ventilk plynové bombě za větší bez paragonu v ruce, přiznala jsem si, že něco je jinak. Těhotenství ze mě rozhodně neučinilo nervní lítostivoubytost, která se lehce rozpláče. Mě hormony zocelily a napružily. Tvrdějsem prosazovala slogan „Jsem těhotná, buďme na mě hodní,“ a okolí namě skutečně hodné bylo. Zpravidla nemělo jinou možnost. Čím dál vícjsem si připadala jako rotwajler zakletý do velryby.

Představa, že si na mě – bezmocné a v bolestech – porodnícivylijí vztek za to, že je ruším od sledování oblíbeného seriálu,nadopují mě léčivy až po uši a vůbec na mě budou oškliví, mě ale pronásledovala dál. Zvažovala jsem, jestli k porodu místo nastávajícího otce nepovolat kamaráda právníka a rázného stokilového známého, taktoučitele autoškoly pro nákladní vozidla, který své žáky školí za pomocinásady od smetáku. Tuto možnost jsem po zralé úvaze zavrhla, neboťk oběma jmenovaným chovám sympatie.

Rozhodla jsem se svěřit drahému, aby si nemyslel, že jde k porodu proto, aby mě držel za ruku. Přísně dohlížet na doktory tam bude! Neprozřetelně jsem toto téma zařadila hned za historku, jak jsem donutila řidiče autobusu zastavit na zastávce, kterou běžně projížděl. (Dodnes netuším, jestli tam nestavěl z pohodlnosti nebo ji neměl v jízdním řádu. Teď i tehdy mi to bylo jedno – JÁ TĚHOTNÁ tam chtěla vystoupit.)

Chvíli jsme tedy řešili, jestli drahý bude dohlížet na to, aby neubližovali lékaři mně nebo já lékařům. Nakonec to vypadalo, že je připraven zvládnout obojí. A pronesl uklidňující větu: „Vždyť si sepiš porodní plán.“

(O porodním plánu někdy příště.)