Ekomatkou omylem

Někdy se člověk nesnaží, nijak úporně na tom nepracuje, a stejně se to stane. A pak se diví a diví. Považuji se za poměrně racionální osobu s převažujícím analytickým myšlením. S esoterikou a alternativou jsem si užila v mládí a od té doby mám k podobným záležitostem spíš rezervovaný postoj. Jenže…

Po šátku jsem se pídila už v těhotenství. Jsem křehké postavy (čti: chcípák) a představa, že celý den poponáším na ruce řvoucí děcko mě děsila. Poponášení v úvazu, který zapojí i záda, mi připadalo rozumnější.

K látkovým plenkám jsem tak jednoznačný vztah neměla, ty jsem nechávala „až jak se to vyvrbí“. Kombinace dostatku šňůr venku i v sušárně, léta, levné vody (z dopuštění obce) a faktu, že k sebevýhodnější hypermarketové akci na jednorázovky je potřeba připočíst i cestu, trvající od hodiny výše, rozhodla.

Pak se mi vplížil do života sliz. Patrně ve chvíli, kdy jsem se plížila z drogerie s malou flaškou Lovely v ruce a prázdnou peněženkou. Zatímco prací prostředek pro miminka byl v nabídce jen jeden, jádrových mýdel vedou běžně čtyři druhy – co dodat?

Kupované skleničky jsem zavrhla z lakoty. Masozeleninové ve chvíli, kdyjsem zjistila cenu, ovocné poté, co mi přistál v kuchyni darovaný megapytel jablek.
 
O epizodě s domácím chlebem bych mohla asi pomlčet, protože kvásek mizemřel na začátku zkouškového, ale on se vrátí – a s ním přijdebochník!

Pak jsem chtěla zakoupit rezervní snappi sponku a měla jsem s sebou peníze s instrukcí „kup si něco, co by sis normálně nekoupila!“ Tak třeba… látkovou vložku? Zadání odpovídala dokonale – normálně bych si ji nekoupila. Nalomena tvrzením, že „vnější genitálie si hoví“jsem podlehla pocitu, že to musím vyzkoušet – vždyť ten samet nemůže sát, ne? A…sál! A…hověly! Kurnik.

Zvážila jsem plánovanou frekvenci praní na 60 °C v horizontu nejbližších deseti let.

Teď čekám, kdy mi pošťačka donese objednaný menstruační kalíšek,mnu si cejch šílené ekomatky vypálený na čele a přemýšlím, kde se to vlastně zvrtlo… vždyť šlo o sled naprosto racionálních rozhodnutí!

Hračky pro 11 měsíců

Aneb ekonomický zázrak. Rozhlédla jsem se po nejmilovanějších hračkách svého jedenáctiměsíč­ního dítka.

Takže bych mohla dárcům vřele doporučit tyto vysoce oceňované předměty:
3 měsíce

• vlastní prsty,
• cizí prsty.

6 měsíců

• krabička od Vigantolu,
• Vigantol,
• tuba s Rybilkou,
• kartáč na vlasy,
• tužka,
• šustící obal od vlhčených ubrousků,
• šustící obal od čehokoliv.

9 měsíců

• všechno, co v ruce šustí,
• krabička od čaje,
• balíček papírových kapesníků,
• libovolný papír,
• půllitrová petka s deci vody.

11 měsíců

• koš na prádlo – ideálně i s prádlem,
• kolíčky,
• nefunkční mobil – funkční by byl lepší, ale rodiče jsou nepřející,
• zrcátko,
• malá lahvička od koupelové pěny,
• tuba od Calgelu – po odhalení pravidelně zabavována,
• rozprašovač na vodu,
• kryt od učícího hrnečku,
• plastové víčko od Nutelly,
• víčko od zavařovačky,
• víčko téměř od čehokoliv.

Mohla bych přičíst i mimořádné úlovky, jako třeba:

• plný koš na papír,
• kostku mýdla s jelenem (bezpečně zabalená),
• postarší pantofle (nezabalené),
• činky – neztratily půvab ani po skřípnutí prstu,
• zapojenou šňůru od lampičky.

A úlovky plánované:

• notebook nebo aspoň myš,
• sešity do školy,
• sluchátka,
• prakticky všechno, co se nachází na stole.

Nejsem si zcela jistá, proč Fischer Price dosud nezkrachoval, přestože se netransformoval do domácích potřeb křížených s drogerií.

Sandel rulez!

Tyhle otázky klade ve svém kurzu politické filosofie harvardský profesor Michael Sandel. Že to nezní moc filosoficky? No, víte, když ho budete chvilku poslouchat, zjistíte, že to JSOU filosofické otázky.

Možná změníte svůj pohled na filosofii. Možná budete – jako já – plesat nadšením. A možná pak pocítíte – jako já – touhu obejít středoškolské učitele své a svých dětí, párkrát je nakopnout, přivázat k židli a Sandela jim taky pustit. Možná by pochopili, že není až tak závratně důležité cpát do lidí chuchvalce informací, které si můžou vygooglit. Že daleko podstatnější je přimět je přemýšlet. A klást otázky.

Jestli máte trochu času, podívejte se na jeho řeč Zapomenuté umění demokratické debaty na TED.com.

Jestli máte víc času, podívejte se na první díl jeho kurzu, nazvaný Morální stránka vraždy.

A jestli máte opravdu hodně času a umíte trochu anglicky (dají se tam zapnout titulky), můžete zkouknout ten kurz celý. To se mi zatím nepodařilo, ale pracuji na tom.

A pak se vraťte, pokecáme…

Mimochodem: Radši bych zabila jednoho, sirotka bych nejedla a prst bych si momentálně radši nechala, ale možná budu po pár měsících rodičáku mluvit jinak.

Plány v plánech jiných plánů

K sepisování porodního plánu jsem přistoupila tak zodpovědně, jak mi to třetí trimestr a schopnost soustředit se až 3 minuty v kuse dovolily. Vyhledala jsem na internetu vzory, zamyslela se… a rázem jsem se začala cítit jako Kohn, když psal z obchodní cesty telegram ženě.

• přeji si přirozený porod – no, tak on si málokdo přeje porod nepřirozený, že. A pokud ano, tak k tomu mívá důvod. A řeší to podstatně dřív než při nástupu na porodní sál.
• bez zbytečné medikace – že by ke mně jinak jako přitančil doktor a zvolal „Teď vám píchnu naprosto zbytečnou injekci,“ jo?
• nedělejte mi císařský řez – že by zrovna sekce šla takhle na objednávku? Kdybych tam napsala, že CS chci, tak mě snad na požádání kuchnou?
• chci použít následující porodní pomůcky – kurnik, co já vím, co budu chtít používat?

A vůbec, jak mám vědět, jestli budu chtít či potřebovat epidural? Oxytocin? Volný pohyb? Monitor? Když nastanou komplikace, tak co? Pokud to pomůže miminu, tak se klidně nechám nadopovat do bezvědomí a zavěsit nohama ke stropu, bez ohledu na své původní představy. Jenom… jenom si o tom chci rozhodnout sama.

Můj porodní plán nakonec obnášel jediné přání: Když se mnou budete chtít něco dělat, tak se se mnou laskavě napřed poraďte a řiďte se podle toho, pro co se rozhodnu já. Kromě dělohy mám i mozek a hodlám i na porodním sále používat obojí.

Vyhodnotila jsem ho jako příliš agresivně znějící a nevhodné pro přímočaré předložení. Papír jsem zahodila a rozhodla se jít v případě nutnosti za svým raději guerillovým způsobem.

Pokud někdo neví, jak psal Kohn telegram:
Kohn chce poslat z obchodní cesty ženě telegram: „Milá ženo, prodal jsem dobře. Přespím u bratrance a zítra večer přijedu domů. Tvůj Hugo“
Cena ho zarazí a rozhodne se tedy telegram zkrátit. A vyškrtává: „milá ženo“ – no, to ona ví, že je moje milá žena, to jí psát nemusím. „Dobře“ – copak já prodám někdy špatně? „Prodal jsem“ – jel jsem snad nakupovat? Vždyť ví, že jsem jel prodávat. „U bratrance“ – to dá rozum, že když tu mám rodinu, tak nebudu nocovat v hotelu. „Přespím“ – myslí si snad, že budu flámovat? „Přijedu“ – copak čeká, že přiletím aeroplánem? „Zítra večer“ – přece si nemyslí, že bych to stihnul domů dřív. „Domů“ – a kam bych měl jezdit? Do Krkonoš snad? No, a že jsem její Hugo, to taky ví! 

(Plány v plánech jiných plánů pocházejí z Duny Franka Herberta. Sice tam o porody moc nejde, ale je to má velmi oblíbená knížka.)

Těhotenství lidi mění

Zevnitř a bez varování. S postupujícím těhotenstvím rostl i můj zájem o mamablogy, potažmo těhotenské blogy. Pryč bylo znuděné přecházení zpráv o ranních nevolnostech a potížích se svižným pohybem, teď jsem je hltala a vyvozovala z nich, co mě v nejbližších měsících asi čeká.

Speciální pozornost jsem věnovala popisům návštěv ordinací a samozřejmě porodům. Ze srdce jsem soucítila s pisatelkami, popisujícími nepříjemné a přezíravé chování zdravotníků – a zcela sobecky přemýšlela, co dělat, když na něco podobného narazím sama. Děsila jsem se chvíle, kdy (jak popsala jedna bloggerka) po návštěvě lékaře cestu domů provzlykám.

Poté, co jsem si do těhotenské průkazky k prvnímu screeningu vlastnoručně dopsala „vzorek po odběru ztracen“, seřvala na tři dobyrecepční na genetice, protože mě blbě objednala, a vyměnila malý ventilk plynové bombě za větší bez paragonu v ruce, přiznala jsem si, že něco je jinak. Těhotenství ze mě rozhodně neučinilo nervní lítostivoubytost, která se lehce rozpláče. Mě hormony zocelily a napružily. Tvrdějsem prosazovala slogan „Jsem těhotná, buďme na mě hodní,“ a okolí namě skutečně hodné bylo. Zpravidla nemělo jinou možnost. Čím dál vícjsem si připadala jako rotwajler zakletý do velryby.

Představa, že si na mě – bezmocné a v bolestech – porodnícivylijí vztek za to, že je ruším od sledování oblíbeného seriálu,nadopují mě léčivy až po uši a vůbec na mě budou oškliví, mě ale pronásledovala dál. Zvažovala jsem, jestli k porodu místo nastávajícího otce nepovolat kamaráda právníka a rázného stokilového známého, taktoučitele autoškoly pro nákladní vozidla, který své žáky školí za pomocinásady od smetáku. Tuto možnost jsem po zralé úvaze zavrhla, neboťk oběma jmenovaným chovám sympatie.

Rozhodla jsem se svěřit drahému, aby si nemyslel, že jde k porodu proto, aby mě držel za ruku. Přísně dohlížet na doktory tam bude! Neprozřetelně jsem toto téma zařadila hned za historku, jak jsem donutila řidiče autobusu zastavit na zastávce, kterou běžně projížděl. (Dodnes netuším, jestli tam nestavěl z pohodlnosti nebo ji neměl v jízdním řádu. Teď i tehdy mi to bylo jedno – JÁ TĚHOTNÁ tam chtěla vystoupit.)

Chvíli jsme tedy řešili, jestli drahý bude dohlížet na to, aby neubližovali lékaři mně nebo já lékařům. Nakonec to vypadalo, že je připraven zvládnout obojí. A pronesl uklidňující větu: „Vždyť si sepiš porodní plán.“

(O porodním plánu někdy příště.)

Krjéček

Pravda o tom, proč s nimi zůstáváme. Nedávno jsem tady na eMiminu zahlédla diskusi, rozebírající, proč ženy zůstávají se svými partnery. Debata to byla závažná, směřovala kamsi do oblasti emancipační psychologie a Stockholmského syndromu.


A já si vzpomněla, že vlastně vím.

V dávných dobách, když jsem pracovala jako recepční v penzionu, nám jednoho dne pokojská, paní Ljudmila, původním povoláním vysokoškolská učitelka, zvěstovala, že její dítě si přeje zvířátko. Konkrétně křečka.

Ksuša přijela z Ukrajiny celkem nedávno, posledních 5 let ji vychovávala babička, až teď si ji rodiče mohlí vzít do Čech. Paní Ljudmila chtěla znovunalezené dcerce dopřát, co jen šlo, ale křečka? Křeček je hlodavec, malý, chlupatý, skoro jako myš a myší se Ljudmila štítí. Nakonec se z lásky k dítěti překonala a z jedné směny vyrazila směrem ke zverimexu.

Časem probleskly v pracovních pauzách zprávy, že křeček(v Ljudmilině výslovnosti „krjéček“) není tak špatný. Že pěkně kouká, hezky žere trávu a vlastně je celkem roztomilý. Že ho asi paní Ljudmila nebude zkoušet omylem zašlápnout nebo skřípnout do sedačky, jakplánovala původně.

Křeččí téma se většinou rychle vyčerpalo a pozornost se přenesla narodinu, konkrétně na muže. A paní Ljudmila se při zmínce, že její muž změnil práci, mimochodem zadumala, k čemu ho vlastně má.

Oba mají dvě práce, potkávají se mezi dveřmi, směny se jim kříží. Pokud jsou oba doma, většinou jeden z nich spí. Muž mnoho neuklidí, neuvaří, na úřadech nic nevyřídí…

Jako příznivec jednoduchých řešení jsem se jí zeptala, proč si tedy muže ještě nechává. Paní Ljudmila zamyšleně vyfoukla cigaretový dým,pousmála se a měkkým ruským přízvukem pronesla:

„To zvýkněš, Ítka. Kák na krjéčeka.“

Sukýnka se mi krátí

Kdo mi mou čest navrátí, pěje se v lidové písni. V návratu cti jsem velký problém neviděla, se sukýnkou to bylo horší. Nejsem typ ženy, která má bod G na konci slova shopping a ani těhotenské hormony na tom nic nezměnily. Na druhou stranu bylo jasné, že se změní moje tvary a oděv by se měl přizpůsobit.

První vzedmutí proběhlo ve vyšším patře. Na to jsem nasadilapodprsenky, zakoupené krátce před otěhotněním pod heslem „nenechám sitýrat prsa“. Podprsenkové odbornice by je asi označily za kryty nabradavky, neboť nepodpíraly, neformovaly a nevytvářely na hrudi požadovanéúdolíčko. Naopak tam ponechávaly čtyřproudou dálnici. Ale takynetlačily, nezarývaly se a neinkasovala jsem pohoršené pohledy, že ženskáv tomhle věku chodí nahoře bez. O takovém ňadrokrytu jsem snila od doby,kdy jsem zakoupila první podprsenku až do chvíle, kdy mě napadlo zkusiti jinou velikost než 75B. Bratru nějakých patnáct let.

Tento úžasný tovar se během pár těhotenských týdnů proměnil zasv normální tísnivé podprsenky, ale stejně – zaplať Bůh za něj. Oddalšího nákupu mě odrazovala představa svlékání a navlékánípodzimních vrstev v nehostinných kabinkách (patrně ve vietnamskýchhalách, protože samozřejmě šetříme na miminko). Navíc jsem netušila,jakých rozměrů dosáhnu za dalších pár týdnů. A aspoň jsem měla to údolíčko.

Odění rozšiřujícího se pasu jsem se zkraje rozhodla také vyřešit prohledáním domácích zásob. Odhalila jsem obepínavé superelastické kalhoty, které mě donutil zakoupit dávný expartner, „abych byla sexy kočka“. Tenkrát jsem v první fázi odmítla jeho představy o mém správném odění a v druhé expartnera celkově. Teď jsem rozjímala nadmocnou silou jeho podvědomí, které patrně toužilo po děťáku a nikoliv po bezstarostném bohémském životě, jaký ex praktikoval.

Sexy kalhoty se totiž ukázaly jako dokonale raně těhotenské a věrně pružily zhruba do pátého měsíce. Druhý kousek z té doby, sexy tričko,jsem v náhlém osvícení identifikovala jako kojící, protože jsem sidobře pamatovala, jak mi z něj vypadávala prsa.

Teprve když rozjíždějícímu se zipu sexy kalhot nepomáhala už ani gumička zaháknutá za knoflík, začala jsem plánovat nákupy. Sice nejsem příliš citlivá k oděvním trendům a módní policie by mě asi přibodla svými jehlovými podpatky na kozačkách k trávníku a umlátila kabelkou, ale chodit s rozcapeným poklopcem a břichem lezoucím z halenky je moc i na mě. Nastávající babičky souhlasily, že vnouče je nutno důstojně odívati v prenatálním stavu. Místo vánočních darů jsem dostala dvě obálky apokyn, ať se obléknu.

Angažovala jsem svého drahého coby módního poradce a vyrazili jsme.Z nákupního centra jsem se po půl dni vypotácela s taškami, které obsahovaly – krom jiných drobností – i pončo a dvoje šaty v délce decentně nad kolena. V šatech prý jsem totiž dle poradce nejkrásnější.Zbytek nohou jsem zahalila do silných punčocháčů a vydala se oslňovat dočekáren ordinací a sporadicky i do práce.
Přešla zima, oteplilo se a já se přesunula z velkoměsta na ves. Tou dobou jsem přišla o jedny šaty, a to náhodným pohledem do celotělovéhozrcadla. Do té chvíle mi totiž bylo utajeno, že se mi dme nejen břicho (nakteré jsem byla hrdná), ale i záď (na kterou jsem zas tak hrdá nebyla).Netoužila jsem zbytek těhotenství vypadat jako Ferda Mravenec bez šátečku a úpletovky jsem hbitě odložila.
Pořídila jsem si jako náhradu skutečné těhotenské, s knoflíky ve třech řadách a laclem. Světle béžové. Na nich jsem si ověřilafungování gravitace – doba od oblečení do přitažení drobných, lečtěžko odstranitelných drobných těles, jako kapek marmelády, nutely a oleje, nepřesáhla v průměru 20 minut. Krom toho začaly pnout v místech, kde povolovací knoflíky nebyly.

S nadcházejícím létem jsem punčochy odhodila v dál a na výlety doblízkého městečka jsem nosila raději pohodlné šaty nadkolenní kostkované než béžové, pokypané. Že něco není v pořádku, mě upozornila sousedka bodrým zvoláním, kam jdu tak nalehko. Přeložila jsem si její poznámku jako výzvu k decentnějšímu zahalení, ale nebylo do čeho. Šaty místo stehen zakrývaly zvětšující se břicho, a i s tím měly dost práce. Naštěstí jsem se nemusela zabývat tím, kam by mi bylo vidět při předklonu – vzhledem k mým rozměrům byl takový prostocvik vyloučen.

Módnímu poradci jsem poreferovala, jak jsem partě dělníků, preferujících rubensovské tvary, v supermarketu stála za to, aby vyčkali,než si vyberu a předejdu je, aby se na mě podívali zezadu. A vyzvala hok dodání rezervního oděvu. Dostala jsem samozřejmě šaty – stejné délky jako mé původní, ale letně průsvitné.

Můžu zodpovědně prohlásit, že nejvyzývavěji a nejodhaleněji oblečená jsem během celého svého života chodila ve třetím trimestru těhotenství. Puberta, adolescence nebo období nahánění chlapů tomu nesahají ani po kotníky. Jen doufám, že mě opravdový vrchol nečeká v domově důchodců.